Kupalo, kúpadla, oslava letního slunovratu,
U východních Slovanů se dochoval název kupalo pro oslavy letního slunovratu. Ještě ve středověkých Čechách bychom se setkali se staročeským výrazem kúpadla, ale v již posunutém významu – bylo to pojmenování pro návazky (tj. talismany – slovo talisman má kořen v řeckém telos – cíl, které bylo převzato do arabštiny jako talasm – obřad), kterými na tento svátek dívky obdarovávaly chlapce. Nutno však podotknout, že ve středověku se v Čechách už neslavil svátek původní – tedy chválící vrcholící vliv sluneční síly v době letního slunovratu, ale slavil se v předvečer svátku Narození svatého Jana Křtitele o svatojánské noci (pozn. Jan Křtitel = Ivan Kupala). Tedy na rodné duchovno – podobně jako i v mnoha jiných případech již naroubovaný svátek z nového vynuceného náboženství.
Zajímavostí je, že v jihočeském nářečí znamenalo kupadlo ohniště vypálené na louce – tedy s největší pravděpodobností pojmenování z původního názvu celého svátku přenesené už jen na místo po obřadním ohni.
Pojmenování Kupalo bylo pravděpodobně zástupné pojmenování pro jinak tabuizované jméno božské duchovní síly – to se děje, když je původní jméno příliš posvátné na to, aby se běžně vyslovovalo. Jiným takovým jménem pro tuto sílu mohlo být pojmenování Jarovít nebo Jarylo. Napovídá tomu fakt, že tam kde se uctíval Jarovít či Jarylo, se neuctíval Kupalo a naopak. Zaznamenal jsem i úvahu, že by pověstný král Ječmínek mohl být touto silou – jeho bájné zrození nese prvek zrození božského dítěte. Moravský Ječmínek, Pomořanský Jarovít, východoslovanský Jarylo/Jarilo by tak mohl být téže duchovní silou dále se proměňující v div Kupalo během letního slunovratu. Tyto proměny jsou zdá se tvářemi Slunečního božstva, tak jak během roku postupuje proměnami – tedy na zimní slunovrat Dažbog či Koljada – rodící se Sluneční síla, na jarní rovnodennost Jarovít či Jarilo – jméno souvisí se slovem jaro nebo ruským jaryj – ve významu divoký, statečný, zuřivý – tedy divoká, jará dospívající síla, dále na letní slunovrat Kupalo – vrchol sluneční síly a na podzimní rovnodennost Svantovít – moudrost vidící do všech čtyř stran. Tato čtyřfázová proměna je tedy jakási úplnost božské čtvernosti/kvaternity a také praobrazem lidského vývoje a zrání člověka během života.
Ječmínek tedy Jarovít či Jarylo by tak mohl být duchovním ochráncem moravské Hané (Utajené příběhy českých dějin III (6) – Král Ječmínek a bitva pod Hostýnem). Michal Téra v tomto dokumentu uvádí, že Jarovíta nebo Jaryla lze ztotožňovat s pozdějším lidovým ztvárněním sv. Jiří, který má svátek v jarním období, a že Chorvatský a Slovinský folklór zná dokonce postavu Zeleného Juraje, který nese obdobné rysy jako pomořanský Jarovít či východoslovanský Jarylo.
Zosobnění staré duchovní síly Kupala se dělo přeneseně – tedy tak, že se při obřadech zhotovila postava zosobňující div. Jarilo byl ve folkloru mládenec, oděný do bílé košile, v ruce drží lidskou hlavu (snad obraz bytí – lidské podstaty) a v druhé snop obilí, někdy sedí na bílém koni. Při slavnostech býval představován mladou dívkou. Jarilo jako jará síla putuje krajem a odívá ho do květů, obilí a listí. „Kam nohou vstoupí, tam jsou žita kopy, kam se podívá, tam klas v květ odívá.“ „Po světě širém Jarilo chodil, na poli žito rodil, lidem děti plodil.“ Byl zosobňován také nadměrným falem k němuž přiléhaly dívky – těmto obřadům se na Rusi říkalo jarilki. (převzato z disertační práce Doc. Mgr. Michala Téry, Ph.D. s.197)
U pomořanského Jarovíta – Jarovitъ (Gerowitus) máme Herbordem doložen proslov kněze údajně převlečeného a mluvícího zástupně za tento div: „Já jsem tvůj bůh, já jsem ten, který pokrývá pole obilím a lesy listím, v mé moci jsou plody luk a stromů, plodnost stád a vše, co slouží k užitku člověku. To vše daruji těm, kteří mne ctí, a odnímám těm, kteří se ode mne odvracejí.“ (převzato z disertační práce Mgr. Jiří Dynda, Ph.D., s.90)
Z popisu kupadelných oslav víme, že Kupalo byl zosobňován ve středu oslav stojícím stromem zdobeným zřejmě votivními dary nebo vyřezávaným dřevěným kůlem, který byl nazýván Kupalo. Spolu s ním byla v ženských šatech oděná a ze slámy vyhotovená postava. Jelikož slunovrat je přechodové období dotýkající se celého národa/kmene, tak oba tyto obřadní předměty byly ničeny – spáleny nebo puštěny po vodě. Slaměná postava byla obdobou Morany a nesla i stejná jména (Mara, Morena…).
Stejně jako vynášení Moreny (o obřadu vynášení Moreny více zde), tak i spuštění Kupala na vodu, nese prvky pohřebních zvyků. Jedná se tak zřejmě o vyprovození síly spojené se zemědělským rokem, aby mohla nastoupit síla pro nastávající období – účastí se lidé zapojují do tohoto procesu proměny a vstupují do vztahu s těmito silami, které tak zase pomáhají lidskému rodu.
Poté následovala koupel všech účastníků, protože i „sám bůh se koupal“. Samotný úkon obřadní koupele je doložen z mnoha míst i kulturních okruhů a pokud je mi známo, tak vždy s duchovně očišťujícím charakterem – ponořením se do vody zastupující pro nás za běžných podmínek nevědomou – nevnímanou duchovní sféru, a následným znovuzrozením – vynořením se z hlubin obsahů nevědomého duchovního světa – tedy zrod nového vědomí.
V nejdelší den v roce vrcholí sluneční síla. K uctění tohoto divu bylo zvykem i při slavnosti zapalovat a kutálet zapálené sudy či loukoťová kola od vozů. Starec Grigorij v listu carovi Alexeji Michajlovičovi píše: „…celou noc šílí, zapalují soudky s dehtem a hází zapálené věnce…“.
Oslava probíhala po celou noc až do východu Slunce. Má se za to, že tato kupadelná noc má zvláštní kouzlo/čaro a že léčivé byliny a kapradí mají největší sílu. Lidé si splétají věnce z bylin i ratolestí stromů a umísťují si je na hlavy, pálí se ohně, přes které se přeskakuje – dotek s obřadním plamenem se má za očistný, a probíhají obřadní koupele v tekoucí vodě, která staré a nepotřebné odnáší za práh našeho světa do zásvětí.
„…Tomuto bohu Kupalovi, či přesněji běsu, dosud se udržuje památka v ruských krajích, obzvláště v předvečer Narození Jana Křtitele: večer se scházejí mládenci a dívky, pletou si věnce z trávy, vloží si je na hlavy a jdou na místo her. Zapálí oheň, vezmou se za ruce a nečistě chodí a skáčí, zpívají písně, ohavného Kupala často předvádějí. A skáčí přes oheň, sami sebe tomu běsu Kupalovi obětují…“
„…togož kupala boga, ili istinněje běsa. i doselě pamjat deržitsja po stranam Rossijskim, naipače v navečerii, roždestva svjatago ioanna krstitelja, sobravšesja v večer. junoši. mužeska polu devičeska že i ženskago. sopletajut sebě vency ot zelija někojego i vozlagjut na glavy svoja i onoja sujutsja imi ješčež na igralašči. kladutъ i ognь i okrestъ jego jemšesja za rucě nečestivo chodjat i skačjut. i pěsni pojutъ, skvernago kupala. častopotvorjajušče. i črez ognь preskačjušče. samych sebe tomu že běsu Kupalu v žertvu prinosjat; i inych dějstvъ dijavolskich mnogo na skvernych soboriščach tvorjat. ich že i pisati nelěpo jestь. po sem prazdniku. Svjatago ioanna krstitelja…“ (převzato z disertační práce Doc. Mgr. Michala Téry, Ph.D. s.199)
Při zvláštních příležitostech se oheň zakládal jiným než běžným způsobem – tedy vždy starším v té době. Např. posvátný oheň ve starověkém Řecku se rozdělával konkávními zrcadly, tedy přímo silou Slunce. To můžete dodnes vidět u obřadu zažehnutí olympijských pochodní. U Slovanů se používalo buď rozdělávání ohně třením dřev (tento způsob byl církevními zápověďmi zakazován se zjevně vymyšleným odůvodněním, že je vynucený) nebo se rozdělával křesáním – např. hromových kamenů (sklovitá hmota po úderu blesku do země) o křesadlo. Takto rozdělaný živý oheň má čarovné vlastnosti. Uhlíkům ze živých ohňů byla připisována čarovná moc – užívaly se např. jako ochrana proti uřeknuní. Mají chránit před nepříznivými silami, používaly se při léčení, jako ochrana ve formě návazků nebo jako předměty vhodné k čarování, protože do sebe převzaly sílu slunovratového obřadu a divů s ním spojených.
Během oslav byla zdá se především u mladých běžná obřadní nahota a docházelo i k volnosnubnosti a překračovala se tedy zřejmě jindy běžná a daná společenská pravidla. Toto známe i z jiných indoevropských kultur, např. známe kult Dionýsa ve starověkém Řecku. Šlo o narušení jinak pevného řádu a vědomý návrat do stavu nevědomého chaosu/neuspořádanosti, aby mohl vzápětí z nevědomí vzejít nový řád sil připravený na nadcházející období sklizně, na kterém záviselo bytí nebo nebytí celku. Jde tedy o obřad prováděný pro nadcházející období.
Ze Pskova se dochovala rozhořčená zpráva z r. 1505, která je jen obdobou jiných podobných zpráv ze všech slovanských oblastí v nejrůznějších obdobích: „…Když nastane tento svátek celé město začíná šílet na bubny a píšťaly…na všech nepřístojných satanských hřištích plesají a skákají. Ženy a dívky potřásají hlavami, z jejich úst vychází nepřístojný křik (pozn. zřejmě obřadní hluk), ohavné písně, kroutí se v bocích, vyskakují a podupávají. Z toho pak pochází veliký pád mužů a chlapců, díky ženskému a dívčímu svádění. Zde také hanebně jednají vdané ženy a děvčata ztrácejí panenství…“ (převzato z disertační práce Doc. Mgr. Michala Téry, Ph.D. s.199)
Součástí všech významných obřadů ještě v relativně nedávné minulosti bylo milostné spojení muže a ženy. Např. sedlák, když na jaře vyoral první brázdu, tak se v ní pomiloval se svou ženou. Toto spojení je fyzickým napodobením duchovního spojení sil horního a dolního světa (podle mýtu o rozpojené celosti – zlatého vejce na dvě poloviny, aby mohl vzniknout prostor pro život), spojení logu (principiálnosti, strukturovanosti) a erótu (vztahovost, přijetí), pronikajícího světla Slunce do temnoty lůna země…, tedy pravzor jako božská/posvátná svatba – řecky hieros gamos. Nevíme, co přesně bylo schováno za větou křesťanského zapisovatele, když o tomto zaznamenal jen „…ne lepo, no stydno…“, ale můžeme se domýšlet, že jde pravděpodobně o stvrzení obřadu právě tímto spojením, aby bylo všem zúčastněným jasno, že spojení těchto sil je v pořádku a že vše je tak jak má být a nadcházející období bude pro společnost dobré. Podobné spojení se děje přeneseně i s následující oslavou v mnoha obcích naší země dodnes, když se při stavění máje odkorněný kůl zasouvá do věnce a hrdě se staví na významném místě v obci.
Na letní slunovrat 20.06. ´24 sepsal Ondřej Chranibor Palík
Upraveno dne 27.06. ´24