Kračun na Rabouni

Kračun, svátek zimního slunovratu, jsem se rozhodl slavit s komunitou Spolku Rabouň. V rámci této oslavy byl plánovaný obřad a věštění z vosku. Se Sebastianem jsem se dohodl, že po obřadu udělám přednášku o tradicích tohoto svátku.

Někdo přinesl k ohništi kromě jiného džbán s černými uhlíky. Jedna z bytostí, která byla jedním ze tří domluvených obřadníků, se na mě podívala a říká: „To si mám namazat na obličej?“ Odpovídám: „Podle tradice se tak nalíčil ten, kdo při obřadu představoval Starého, tedy ducha našich předků.“ Bytost na to: „Přišlo to ke mně, tak tu výzvu neodmítám a s pokorou ji přijímám, natři mě.“ Uhlíky jsem rozmačkal mezi prsty a natřel její tvář. Při tomto líčení bylo zřejmé, že do bytosti přichází duch předků. Byl s pokorou přijat. (O bytosti, která se propůjčila Starému, tedy duchu předků, budu dále psát jako o Starém.)

  

Kruh okolo ohniště byl už zaplněn účastníky slunovratového obřadu. Starý si zul boty i přes to, že byla teplota byla okolo 4 st. C. Starý: „Potřebuji být výše.“ V ten okamžik jsem si vzpomněl na obřady Starého na Slovensku, kdy je vyzdvižen na vozembouchách čtyřmi chlapy. Letmým pohledem jsem zjistil, že nic, co by se dalo použít, v dosahu není. Přihlížejícím jsem začal vysvětlovat starozvyk, ve které je Veles zimním bohem a byl zpodobňován jako „Starý“, tedy duch předků. Mimo jiné je Veles i divem či bohem světa zesnulých slovanů. Z kruhu vystoupili dobrovolníci, kteří zvedli Starého na svá ramena. Vzpomněl jsem si na nápěv Žiarislavovy písně Voláme Roda. Ta se ujala, a tak se Starý, nesen na ramenou dvěma junáky, začal pohybovat v kruhu okolo ohniště, v kterém čekala hranice na zapálení. Pak Starý požehnal položením ruky na jednotlivé hlavy, čímž požehnal jednotlivcům a jejich rodům. Bytost skrze sílu Starého vnímala jednotlivce i celé jejich rody, kterým bylo požehnáno. Po té Starý pronesl: „Vy jste Ti, kteří mě nesou na svých ramenou, a já musím být nad Vámi, abych Vás ochraňoval.“ Poté Starý sesedl na zem, kde ukloněním se poděkoval obřadnímu místu. Aby byl kruh dávání a přijímání celistvý, natažením rukou směrem ke Starému jsme mu poděkovali. Tak jako on požehnal nám, tak i my jsme požehnali jemu.

        

Samotný obřad oslavy zimního slunovratu pak začal očištěním lidí kouřem a Lugar obřadním vykřesáním ohně zažehl připravenou hranici. Za zpěvu písní jsme obešli Rabouň a ohni s osobním přáním obětovali bylinky. V přestávkách mezi obřadními písněmi jsme připíjeli z kohoutího čerpáku, s provoláváním dalších přání se připíjelo medovinou. Během dalších přestávek mezi písněmi jsem vyprávěl o starozvyku mrváně, který byl upečený pro tuto příležitost a také o zvyku hořícího dubového polene a věštění z jeho plamenů.

Při ukončování obřadu si Starý opětovně nechal začernit tvář, tak jako při jejím počátku, abychom se vrátili k původní síle toho všeho a obřad ukončili. Poslední slova Starého zněla: „Máte sílu unést i to, co unést nelze.“ Poté mě bytost požádala o sejmutí síly Starého, kterého jsem s poděkováním vrátil do obřadního ohně a celý obřad ukončil. Nikdo nečekal, že mezi náš přijde Starý a projeví se tak jak je známo z minulosti.

Děkuji Spolku Rabouň, jeho příznivcům, autoru fotek Pavlu Klegovi a autorce videa Ester Zmrzlíkové.