Vlasy a životní síla,
Když jsme s mou milou mnoho let zpět začínali budovat základy našeho vztahu, tak mi okolo zápěstí vázala své velmi dlouhé vlasy, když jí nějaký obzvláště silný vypadl. Říkala mi tehdy že je to proto, abychom byli spolu, i když jsme odloučeni a já si toho nesmírně vážil. Dělali jsme to, aniž bychom tehdy vědomě tušili hlubší význam a smysl takového jednání. Dnes je nám známo, že v minulosti bylo běžným zvykem, že si citově blízcí lidé při odloučení věnovali pramínek vlasů. Nad tím z čeho pramení takovéto jednání a jaký význam mají vlasy v hlubších obrazech, jsem se pokusil zamyslet v následujícím souhrnném článku.
Při popisu zvyklostí slovanského kněze, který se staral o svatyni Svantovíta (praslovanská podoba slova byla Svętovidь – šlo zřejmě o celostní div mající moudrý vhled do všech stran) na Arkoně, zmiňuje Saxo Grammaticus (ten sám žil přibližně 1150-1220) jeho vzhled tak, že měl nezvykle dlouhé vlasy a vousy. Saxo čerpal informace zřejmě od arcibiskupa Absolona. V knize Činy Dánů (Gesta Danorum) dokončené po r. 1208 a píše toto: „…Jednou ročně, po sklizni plodin, shromáždění všech lidí z celého ostrova (Rujána) pořádalo před chrámem modly (Svantovíta) slavnostní náboženskou hostinu a předkládalo zvířecí oběti. Její kněz, jenž měl oproti běžné zvyklosti své země podivuhodně dlouhé vlasy i vousy, měl povinnost den před náboženskou slavností onu svatyni, do níž jedině on sám měl dovoleno vstupovat, důkladně vymést za použití koštěte a musel si dávat pozor, aby uvnitř chrámu nevypustil dech; proto vždy, když se potřeboval nadechnout nebo vydechnout, běžel ke vchodu, zjevně aby přítomný bůh nebyl znečištěn stykem s dechem smrtelníka…“ (Jiří Dynda, Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech, s. 205 a 206)
Ať si čtenář všimne, že nezvykle dlouhé vlasy a vousy oproti běžnému zvyku nosil právě kněz. Proč takové odlišení?
Další zajímavou a cenou zmínku o vlasech se dozvídáme od Dětmara z Merseburku, Kronika, 1012-1018. Tam uvádí o zvyku našich dávných předků toto: „Uzavření míru stvrzují ustřižením pramene vlasů z temene, předáním (trsu) trávy a podáním pravice.“ (Jiří Dynda, pohanství ve středověkých latinských pramenech, s. 52)
Obr.1: Nad smluvními vztahy dohlížel jako běžné vědomí přesahující síla div Veles. Na obrázku je tvz. Hlucký orant – pozlacený přívěšek z bronzu, který je uvažován jako zpodobnění Velese. Nález z mohylového pohřebiště v Hluku. Foto S. Doležalová, Slované – stopy předků, L. Galuška
Abychom pochopili, proč si u uzavření smlouvy z temene odstřihli pramen vlasů musíme se seznámit s tím, že nad smluvními vztahy dohlížel jako vědomí přesahující (transcendentní) síla kromě Peruna také div Veles či Volos. Víme to ze spojeneckých smluv uzavřených mezi Kyjevskou Rusí a Byzantskou říší z let 907 a 971. Veles je spojován se světem zvířat, plodností, lesem, pastvou, magií a pravděpodobně i se světem zemřelých jako průvodce a ochránce duší se schopností měnit svou podobu ve zvířata – především v býka, jelena aj. Jeho jméno pak kořenoslovně souvisí se silou, mocí a vůlí, volbou, volností… (prasl. volsti znamená vládnout; vladyka – prasl. voldyka; vlast – prasl. volstь (vláda, moc) odvozeno od *volsti – vládnout a stsl. vlatь (moc, vláda, panství); vlas – prasl. volsь). Kdo pak nemá vlasy, tedy ani svou vůli není volný, ale je závislý či nevolník. Z tohoto důvodu byli otrokům stříhány vlasy. To by mohlo naznačovat, proč právě kněz při svatyni Svantovíta měl nezvykle dlouhé vlasy a vousy – kněz má duchovní poznání a vládne tak duchovní silou a jako duchovně probuzený vládne svou vůlí – duchovní velikostí. Vlasy tedy obsahují životní sílu – ve vědomeckém okruhu rodného duchovna nazývanou jako živa (v analytické psychologii pojmenovaná C.G. Jungem jako síla mana).
smlouva z r. 907:„…Císař Lev pak uzavřel mir s Olegem a podvolil se dani. Uzavřeli mezi sebou přisahu a polibili sami křiž. A Olega a jeho muže přivedli k přisaze podle ruskeho zakona. A zaklinali se svymi zbraněmi a svym bohem Perunem a Volosem, skotim bohem a stvrdili mir…“
smlouva z r. 971: „…Stejně jako při druhe smlouvě, uzavřene za Svjatoslava, velikeho knižete ruskeho, a za Svenalda, psana za Theofila synkella Janu, zvanemu Cimiskes, řeckemu cisaři, v Dorospolu, v měsici červenci, 14. indiktu, roku 6479. Ja, Svjatoslav, kniže rusky, jak jsem přisahal, stvrzuji v teto smlouvě tuto přisahu: chci mit mir a svrchovanou lasku s každym velikym cisařem řeckym, s Basilem i Konstantinem, s Bohu milymi cisaři a se všemi vašimi lidmi, (ja) i všichni, kteři mi podlehaji, Rusove, boljaři a jini, až do konce věků; že nikdy nic neusmyslim proti vaši zemi, neseberu vojsko ani nepřivedu na vaši zem jiny narod, protože je pod řeckou vladou, ani na Chersonskou pevnost, neboť je to jejich město, ani na bulharskou zemi. A jestliže někdo pomysli na vaši zem, ja mu budu nepřitelem a budu s nim bojovat. Jak jsem přisahal cisařům řeckym, a se mnou boljaři a cela Rus, tak zachovame pravou smlouvu. A jestliže něco z toho, co bylo řečeno vyše, nedodržime, ja a ti, kteři mi podlehaji, ať jsme prokleti našim bohem, v ktereho věřime, Perunem a Volosem, skotim(?) bohem a ať zezlatneme jako zlato a ať jsme rozsekani vlastni zbrani. Mějte to za pravdive, čim jsme se vam nyni zavazali, napsali na tuto listinu a zapečetili svymi pečeťmi…“ (Michal TÉRA; Dizertační práce 2007)
Ve spojitosti s vlasy či vousy stojí za zmínku i doložený zvyk zavíjení volosovy bradky v Rusku nebo velnio barzda v Litvě. Jde o vázání bradky z posledního ponechaného zbytku obilí na poli – tento zvyk se má však až za druhotně odvozený a proto spojovat Velese významově se zemědělstvím může být zavádějící. Veles je všeobecně přijímán spíše jako představitel čarovné (tj. magické) funkce. V Litvě se však dochoval ještě zvyk, který na vázaní bradky umožňuje ještě jiný pohled. Pokud někdo něco ztratil, mohl uvázat ze lnu nebo bylin (tráva se jazykovědně váže ke stejnému indoevropskému slovnímu kořeni *ṷel- stejně jako slovo vlasy a Veles) bradku a za tu tahal a kroutil ji v přesvědčení, že mu Velnias umožní ztracenou věc opět najít. (Michaela Gajdošíková Šebetovská; Veles slovanské božstvo v komparativní perspektivě; 2017)
Obřadní ustřižení vlasů, tedy postřižiny, je také důležitý úkon při přechodovém obřadu chlapců. Obřad postřižin je zmíněn v první staroslověnské legendě u kníže Václava (syna knížete Vratislava a Drahomíry dcery knížete polabského slovanského kmene Havolanů). Obřad odstřižení vlasů – tedy žádoucího se odstřižení od vlivu matky, aby nedocházelo k postupnému stahování chlapce do dětinskosti mateřským pravzorem (mateřský pravzor vyživuje, porodí, vychovává, ale pokud není včas odstřižen vliv této síly, tak zabraňuje dalšímu zdravému vývoji, stahuje zpět (proces infantilizace) až nakonec zadusí a pohřbí vývojový potenciál mladého muže) a mohl tak pokračovat žádoucí duševní vývoj hocha v chlapce a muže. Postřižiny se prováděly okolo 7. roku života. Václav se měl narodit r. 907 a předpokládá se, že obřadem prošel asi r. 915 krátce po nástupu jeho otce Vratislava na knížecí stolec.
Jelikož ustřižení vlasů je úkon spojený se změnou stavu, tak můžeme i v dnešní společnosti běžně pozorovat nutkavou potřebu u žen, když si zkrátí vlasy po rozhodnutí vystoupit z nefunkčních partnerských vztahů. Jde většinou o nevědomé jednání s hlubším významem – přechod od překonaného duševního stavu, ke kterému se již nechtějí vracet a přerod do stavu opět očištěného, obrozeného a nového, který je z hlediska duševního vývoje kvalitativně dál. Podoba této oběti vlasů takový proces odstřižení od toho, co už bylo překročeno, umožňuje zprostředkovat a pomáhá mu. Takové vlasy by se pak měly nejlépe spálit a popel z nich poslat po řece za práh do zásvětí.
Se změnou stavu a vlasy pak souvisí i čepec, který se po svatebním obřadu ještě v nedávné minulosti, zakrývaly vlasy právě provdaným ženám. Jeden z názů pro takový čepec je kička. Kička byla ženě navazována v den svatby a někdy se nazývala „korunou manželství“. Na rozdíl od dívčího „věnečku“ zakrývala všechny vlasy. Zakrytí vlasů u provdané ženy bylo společným účelem všech těchto typů čepců. Odhalení byť jen jediného pramene vlasů znamenalo pro provdanou ženu velkou hanbu a kromě toho v lidových představách mohlo mít za následek rozhněvání božstva a seslání neštěstí, neúrody, nemoci atd. U severních Rusů dokonce probíhaly i soudní procesy, když někdo ženě záměrně pokrývku hlavy sundal. Bývala často ozdobena perlami, korálky a různými drahokamy. Významnou roli u těchto pokrývek hlavy hrály „rohy“ látek, šátků, ze kterých byly uvázány či ušity. Tyto rohy sloužily pro ženu a její dítě jako ochrana od zlých duchů. Právě u kičky původně dosahovaly rohy výšky až 20 cm, což bylo pro tento druh čepce příznačné. (Jana BAUEROVÁ, Času magický kruh) Rohy by pak opět poukazovaly na typický znak příslušící k divu Velesovi a jeho spojitosti s vlasy.
Obřad postřižin buď u mladých hochů nebo i u dospělých lidí, kteří se rozhodnou jít po vědomecké cestě, navrátit se ke svým kořenům a přijmout za svou odpovědnost navázat duchovně na cestu svých dávných předků, je znovu i dnes součástí obřadů vědomeckého okruhu rodného duchovna.
Miroslav Žiarislav Švický píše: „…vědomí o síle ve vlasech bylo našim předkům vlastní. …vlas – praslovansky volsъ je ve vnímání předků nositelem vlastnosti a síly vůle. Na Slovensku si vyčesané vlasy podle lidových zvyklostí lidé sami pálili, aby neztráceli sílu anebo aby se nevystavili nepříznivým vlivům.“ (Miroslav Žiarislav Švický, Návrat Slovenov v duchu a slove, s. 132 a 197)
Krátké vlasy byly v dávných dobách spojovány s nesvobodným postavením – otroctvím. V Zákon sudnyj ljudem, jehož autorství je připisováno Konstantinovi se píše, že ostříhání – tedy zbavení životní síly – je používáno jako způsob trestu. V odstavci 28 je uvedeno: „Kdo vnikne k oltáři ve dne anebo v noci a sebere něco z posvátných nádob a nebo rouch, a nebo jakoukoliv jinou věc, nechť je potrestán. Kdo vezme něco z ostatních částí kostela, nechť je palicován, ostříhán a vyhnán z krajiny jako bezbožník.“ (Pramene k dějinám Slovenska a Slovákov II. – Slovensko očami cudznincov, str. 199)
Analytická psycholožka, žačka a spolupracovnice C.G. Junga, Marie-Louise von Franz píše, že: „Hřeben používáme k česání a uspořádání vlasů a z vlasů pramení kouzelná síla mana. Podle jisté víry kadeře vlasů, které se uchovávají na památku, vzájemně spojují dvě vzdálené osoby. Ostříhat si vlasy a obětovat je symbolizuje podřízení novému kolektivnímu stavu, je to znamení odevzdání nebo znovuzrození. Účes bývá často výrazem kolektivního světového názoru. Primitivní lidové pohádky vyprávějí o démonech, kteří po svém polapení chtěli být odvšiveni nebo učesáni – tzn., že se zmatek v nevědomí musí vyjasnit, uspořádat a uvědomit. Tento význam způsobuje, že se na začátku analýzy zdají lidem sny o vlasech, které jsou v divokém neladu. Hřeben tudíž vyjadřuje schopnost uspořádat, vyjasnit a uvědomit si vlastní myšlenky.“
Obr.2: Raně středověký hřeben, kost. Zdroj Národní muzeum
S životní silou ve vlasech zřejmě souvisí i severoamerický zvyk skalpování u původních obyvatel kontinentu. Skalpování většina indiánských kmenů prováděla již dávno před příchodem Evropanů na americký kontinent. Spočívá v odříznutí části kůže z temena hlavy i s vlasy z poraženého protivníka. Skalpování se provádělo zpravidla tak, že vítěz souboje poraženého otočil na břicho, klekl mu nebo stoupl nohou mezi lopatky, jednou rukou uchopil jeho vlasy na temeni hlavy a druhou rukou, několika řezy odřízl kruhový kus kůže z hlavy své oběti. Pokud byl čas, odřezával se poraženému i zbytek vlasů, kterými si pak vítězové zdobili své legíny a válečné košile. Tím ušetřili vlasy ze samotného skalpu, který byl prestižní záležitostí určující společenský status bojovníka. Skalpování nepřítele byl úkon, který symbolicky potvrzoval, že nepřítel byl přemožen. Hlavní účel skalpu byl prokázat nezpochybnitelným důkazem, že válečník přemohl, respektive usmrtil nepřítele. Válečníci své skalpy uchovávaly, často je zdobily a vystavovaly na odiv, jako důkaz svých válečnických schopností a statečnosti. Indiáni také věřili, že se ve vlasech ukrývá životní síla každého člověka, pokud tedy byl člověku odebrán skalp, byla mu tím odňata i jeho životní síla. V některých indiánských jazycích je slovo “skalpování” synonymem pro usmrcení, či odebrání života nebo životní síly a lidé, kteří pak akt skalpování přežijí (dělo se to překvapivě často) byli považováni za neživé, i když žili dále, nebo byli považování za duchy. Často byli vyobcováni ze svého společenství a archeologické důkazy naznačují, že takoví lidé byli pohřbíváni jiným způsobem než ostatní lidé. V tomto směru šlo zřejmě o určitou podobnost například se sebevrahy ve středověké Evropě už ovlivněné křesťanstvím – sebevrazi nesměli být pochováváni na hřbitově s ostatními lidmi, ale byli pohřbívání mimo církví posvěcenou půdu. (zdroj: https://indiani.cz/indiani-a-skalpovani/; https://www.youtube.com/watch?v=2sq18h_xZhw)
Článek pro Rodné duchovno sepsal: Ondřej Chranibor Palík
Zveřejněno dne: 24.09. 2025
Naposledy upraveno 25.9. 2025