Večer po obřadech ochrany nemluvňat byl věnovaný několika dětem věku 6-7 let, které v přípravách došly k tomu, že jsou pro obřad „prvního vyběhnutí zpod máminy sukně“ a následné nové životní možnosti připravené. V tomto článku zprostředkováváme vnitřní zkušenosti dvou matek, jejichž synové obřadem prošli… Sláva!
Od začátku si uvědomuji, že v naší domácnosti schází už jen jediná věc. Muž. Poslední role, kterou nezahraju (ačkoliv jsem se o to samozřejmě pokoušela). Avšak nenahradím dětem otce. A zároveň s tímto uvědoměním začalo moje úsilí dopřát mým dětem luxus kvalitního mužského vzoru aspoň mimo domov. Naštěstí mám kolem sebe hodnotné vědomé muže, byť se zatím neobjevují v roli mých partnerů. To ale nic nemění na mé snaze zajistit nám přítomnost těchto mužů, možnost je pozorovat při práci, setrvávat v jejich energetickém poli a čerpat od nich vzácné zkušenosti. Když mi náš přítel navrhl obřad postřižin pro mého synka Eliáše, vnímala jsem silně, jak je to pro něj skvělá příležitost. Líbila se mi myšlenka, že si bude moct zažít zkušenost jakéhosi přechodu do další etapy života. Brzy jsem se měla dozvědět, jaký přesah má tato iniciace a komu doopravdy dává sílu posunout se o kus dál.
Náš první rozhovor se synem o obřadu byl pomyslným prvním ukazatelem toho, že bylo mé rozhodnutí správně načasované. Můj návrh, aby si vybral kmotra, sám mu zavolal a poprosil ho o přijetí této role, vzal jako výzvu a přes chvění v hlase splnil úkol bez otálení a s velkou sebejistotou. Neskrývala jsem pýchu, překvapení trochu ano.
Samotný obřad se konal v přírodě u ohně, přítomni byli naši přátelé i lidé, které jsem neznala. Obraz mého dospívajícího kluka se tak do mojí paměti zapsal v kontextu širší komunity. Lidé, které jsem sotva znala, zpívali jeho jméno a tančili okolo ohně, a stvrzovali tak v mých očích vážnost obřadu. Pro mě jako matku, která pevně drží křídla nad písklaty, aby svoje děti ochránila před nejistotou dospěláckého světa, to byl velmi hluboký zážitek. Viděla jsem svého syna jako samostatnou entitu, sebevědomého kluka, který už nekouká na mámu pokaždé, kdy se děje něco nového, nehledá mě pohledem, když se cítí nejistě. Vlastně mi došlo, že si nepamatuju, kdy se naposledy cítil nejistě z toho, že se nacházel v nové situaci. Uvědomila jsem si, že obřadem postřižin prochází nejen dítě, ale i jeho rodiče. Ačkoliv jsem nebyla do samotného průběhu zahrnuta o nic víc než ostatní hosté a veškerá pozornost patřila synovi (a dalším klukům), měla jsem silný pocit spoluúčasti, a to ve smyslu uvědomování si, že to je ten moment, kdy stříhám pomyslnou pupeční šňůru. I když ji reálně házel do ohně Eliáš, byla jsem to já, kdo ji musel ve své hlavě přestřihnout. Byla jsem to já, kdo si musel uvědomit, že je na čase povolit křídla, protože se zpod nich dere jedno ptáče, které se cítí dost silné, a potřebuje, abych jej takto viděla i já. Obřad postřižin dává klukovi sílu a odvahu, ale zároveň má transformační efekt pro rodiče. Ten byl pro mě tak překvapivý a zároveň správný, že nemohu jinak než obřad doporučit. Ve spojení s tím, že jej prováděl muž, který je evidentně v životě na svém místě a jen svou aurou vzbuzuje pocit důvěry, to byl zážitek, který rozhodně stál za to. Přijímám jej s velkou vděčností a přáním, ať se takové obřady šíří dál a ať má více dětí a rodičů příležitost projít si takto jemným navedením na cestu sebedůvěry dítěte, důvěry rodičů a uvědomění si síly a odvahy mladého muže na začátku jeho cesty.
E. R.
Pro nezúčastněného pozorovatele to mohlo působit jako radostná oslava přechodu z malého kluka v chlapce, ale uvnitř mne se odehrávalo hluboké dojetí nad silou obřadních okamžiků. Byli jsme na krásném místě, na kraji lesa, rozestoupení v kruhu kolem ohně, u kterého si můj malý chlapeček rituálně uřízl pramen vlasů, aby ho následně vložil jako dar do ohně s prosbou o dobré následující roky a podporu dalších kroků, teď ještě více plných odvahy. Mentální podpora všech přítomných v kruhu byla doslova hmatatelná. V okamžiku řezání jakoby mu všichni svým pohledem a soustředěním posílali sílu a podporu. Jako by mi právě vyrostl před očima. Přání, která pro něj z úst přítomných zaznívala, byly věty jako: „Přejeme ti odvahu a sílu postavit se svému strachu, moudrost, vnitřní klid.“ mě hluboce zasahovaly a dojímaly.
Byl to neskutečně vzácný okamžik, málokdy v životě se poštěstí, aby tolik lidí věnovalo vědomou přítomnost, pozornost a podporu dalším krokům jediného človíčka. Cítila jsem velké požehnání prožít takovou nádheru. Radostné tančení, zpívání a bujará oslava na konci obřadu bylo krásnou uvolňující tečkou plnou radosti. Následovala další část obřadu, a to umožnění vstupu Janískovi do světa mužů, v podobě nočního střežení ohně spolu s dospělými muži. Cítila jsem vážnost okamžiku, nelehce se mi opouštěl oheň, u kterého bylo precizně nachystané zázemí na noční pobyt. Celou noc jsem se při každém probuzení v mysli přenesla k ohni, který Janísek spolu s muži střežil, a dumala, jak to celé prožívá, jak si cením jeho statečnosti a že jsem na něj pyšná, že tam stále ještě je. Ráno jsem kvapně vyšla vstříc nočním strážcům a měla dojem, že je můj syn hrdina. Cítila jsem nesmírnou vděčnost za to, že mohl můj syn projít tento důležitý obřad pod pokorným a jasným dohledem právě Marka a za přítomnosti mého muže Matěje.
Dagmar Stinga Novotná
Budimír