Na hody jsem se moc těšila od chvíle, kdy jsem zjistila, že pojedu. To znamená od chvíle, kdy jsem zjistila, že Budimír tyhle obřady dělá a přišla mi pozvánka. Bylo v tom něco pro mě důležitého, protože ve svém životě jdu poslední roky spíše směrem Nové Země. Směr, který má s pohanstvím mnoho společného, ale taky možná až příliš často uslyšíte slovo ka-ka-o. Letos jsem začala zjišťovat, že sice konečně masivně přibývá lidí, ve kterých se cítění nejen k Zemi probouzí, ale taky přibývá nepřebernost, popřípadě místa, rituály a festivaly, kde si na tom potřebují vydělat. To je logické a respekt tomu, jen mé srdce hledá ještě něco jiného a mě přišla do cesty zrovna tahle příležitost. Tady jsem věděla, že obřad i přístup lidí budou uspořádány v jednoduchosti a skutečném cítění a uznání lidství i božství. To mi v mém životě začínalo chybět – a tak se musím začít vracet k těmto svým kořenům, zpět víc k syrovosti přírody od současného modernějšího pojetí propojování lidského a božského.
Byl to můj úplně první slovanský obřad. Jsem zvyklá na podobné oslavy a podstata sama je mi, myslím, velmi blízká, jen nejsem zvyklá na jména jako je Mokoš. O to vtipnější to pro mě bylo sledovat, jak a koho vyznávají zase jiní lidé. Jet tam s otevřeností naivity, že vůbec nevím jaké to bude, kdo tam bude ani jaké bude místo.
Měla jsem štěstí, že jsme si domluvili už na spolujízdě žlutou megaberuškou z Prahy společnou cestu s Vořechem, který byl báječným průvodcem, protože se se vším a všemi zná dobře. Měla jsem vše tedy i s legendou a průvodcem. V Liberci nás naložil Svatobor s Janou, další velmi znalý bonus, ideální parta na přivedení do světa slovanských obřadů. V zásadě jsme takto byli kompletní, kdo přespával na skanzenu. Vesnice Jindřichovice pod Smrkem je totiž velmi zajímavým místem, které sdružuje podobně smýšlející obyvatele porůznu po vesnici ve vlastních domech. A na jednom konci vesnice je Žijící skanzen, opravdový historický skanzen, kde zároveň žijí lidé každodenní život, pěstují zeleninu a v týdnu probíhá i svobodná škola pro děti. Další účastníci Hodů se tedy slezli ze všech koutů vesnice.
Konečně jsme mohli začít přípravami. Stoly, pelyněk, hojnost na stoly, dary pro Mokoš jako poděkování za úrodu, kterou nám letos dala. Krmě pro oheň. Přenést vše na obřadiště u kouzelného mlýna nad zahradou nad loukou. Poprvé jsem splétala dubové věnce. Pak nacvičit písně. Byl příjemný hřejivý den. Šlo nám to. Vše v naprostém klidu. Budimír nabídl části obřadu k provedení i dalším účastníkům, a tak se nabízel přípitek, odložení nepotřebných zátěží lidských pro transformaci v ohni nebo úkol schovat se za koláčem, který prověřoval, jak velká byla letos úroda. O to kouzelnější to bylo, že jsme se spolupodíleli jako bratři a sestry a obřad byl díky tomu okořeněn charaktery různých lidí.
Důležitou součástí celého bylo prostředí, zahradní přístřešek čajovny-kuchyně s rákosovou střechou a hliněnou pecí, permakulturní zahrada za plotem, rybníček s mostkem, obklopující zeleň a hlavně i velké budovy skanzenu. Několik pater historických drobností i velkých nástrojů, které naši předci používali denně.
Kolem západu slunka jsme se sešli v kruhu. Zapálili oheň. Slávek křesal v obřadu poprvé, a tak ještě neměl rozdělávání ohně v paži. O to víc mě těšilo, že může tu zkušenost získat, vyrůst a napříště bude vědět. Díky za to. Zazněly písně pro Mokoš, zazněl roh troubivý, zašli jsme předat dary pro Mokoš k nedalekému pomníku Sjednocení. Těšila mě plnost těchto darů. Klasy kukuřiček, křupavé papriky ze zahrady, rajčátka, šťavnatá řepa, vše plné skutečné síly, kterou když si uvědomujeme a vnímáme ji, když se Zemí tak hospodaříme, je to úplně jiné … Další písně, zvuk bubnů. Oheň. Odložit s pelyňkem přebytečné a pozvat do života silnější verzi nás i světa. Jaká že byla ta úroda? Podaří se, lidé, schovat za koláčem celého člověka? Ano i ne :-D. Příjemně velký kruh lidí, oděných do pohodlných ladících oděvů, děti i dospělí, nakonec jsme třemi koly přípitku moštem či medovinou zvědomili v kruhu i naše osobní smutky, uznání předkům, bohům i moudrosti a vyřkli inspirativní střípky a radosti z našich životů. Má ještě něco zaznít? Ano. Zazněla píseň od ženy, prořízla vzduch, možná nejednomu udělala husí kůži na těle a zatajil se nám dech.
A hostina mohla začít! Věřte, že po přípravách, které všemu předcházely, nejen vyhládlo, ale taky bylo vše moc dobré, pečené, vařené, připravené z rukou účastníků přímo pro tuto příležitost. Od každého něco, společný hodovní stůl. I moje příprava začínala už nějakou dobu před obřadem a přinesla mi do života něco nového, protože jsem poprvé v životě pekla koláče a medové sušenky
Markéta Kočí, ve Vrábsku 25.9.2024