V pondělí 28.4. jsme uskutečnili v Jindřichovicích pod Smrkem slavnost jarního plození a lásky, jak je již dobrým a vítaným místním zvykem. V jiných místech nazývají tento svátek slavností májky či májí, nocí ohňů, případně jako beltine, jarní dziedové či na Slovensku Turíce, ale my v Jindřichovicích slavíme v odkazu lužicko-srbských předků naší země a půdy a název svátku je náš vlastní – vyjadřuje totiž vcelku přesně původní záměr, proč jsme ho pře lety začali slavit.
Dle odkazu tohoto místního svátku byli muži oblečení do tmavého a ženy do světlého/bílého oblečení. Muži s rachotem a řinčením různých „nástrojů“, s halasným hlučením a koňmi oběhli a obešli polnosti, aby z nich vyhnali nepřející síly. Ženy se v tichosti vydaly na pochod k nedaleké studánce, kterou uctily zpěvem, vybraly z ní nečistoty a nabraly do svých džbánků jejího daru, aby s ním postupně doputovaly k pomníčku Sjednocení, kde očekávaly muže. Ti mezitím za zpěvu a hry na nástroje prošli s koňmi zahradou a kolem pole, aby na místě setkání potkali ženy.
Ženy a muži stojící krátký okamžik v tichosti, v srpcích natočených k sobě …
… než muži směle spustí: „Ej, hora, hora, vysoká hora …. a z tej horenky, kdosi ňa volá … Volá ňa, volá, frajárka moja!“ a v odpovědi ženy svými zvučnými hlasy plnými lechtivé radosti: „Poď k nám šohajku, sama su doma….“ Kdo znáte další slova písně, víte, že jde o pozvání k milování 🙂
Písně střídají jedna druhou, některé od žen pro muže, jiné naopak, úsměvy na tvářích z významu slov písní a výrazy potěšení z přítomnosti druhých se prohlubují. Pak v čase mezi písněmi promluví za všechny ženy k mužům ta, která je naší čerstvou sousedkou, zamilovaná, radostná a vděčná – a tyto své pocity mužům za všechny ženy vyjadřuje. Čas vážný, hluboký a dojemný, v srdcích veselý. Následuje čas pro řeč zástupce mužů k ženám. Slova, která pohladí, potěší, obejmou – tím spíše, že je vyslovuje milý ženy mluvící před ním, soused milující a citlivý…
Pokračují zpěvy, v jejich závěru přichází ženy k mužům a dají ze svých džbánů napít vody životy, vody laskavosti, lásky. 
Nevypité uchovají na cestu do svých domovů pro požehnání domácnosti a jejím bytostem, vlastní zahradě a zvířatům v ní. Bok po boku, ruku v ruce nebo v objetí za boky poté kráčí za zpěvu oživující písně dvojice žen a mužů na louku k větrnému mlýnu, kde již čeká kruh májky ženami spletený a barevnými pentlemi vyzdobený a opodál máj – obřadně získané tělo břízky. V navlékání májky na kmen ženy zpívají a dělají za doprovodu jejich smíchu májku vzácnou uhýbáním, aby se muži museli snažit 🙂
Nasazeno, uvazujeme májku a stavíme kmen do připravené jamky, ženy stojí opodál, za zpěvu hledí, zda se dílo vyvede … Povedlo se! Postupně, ale vlastně téměř v mžiku, stojíme v obřadním kruhu kolem máje a dvou ohnišť. Kruhové tance, písně, veselí! Následuje čas ticha bez pohybu, jen ruce obřadníka připravují březovou kúru a další přísady potřebné k zapálení živého ohně … tichá modlitba za jiskru ohnivou a … s jediným křísnutím pazourku o ocílku se šíří jiskra práchnem. Hnízdečko pro zrod plamene drženo opatrně a měkce v rukou jako křehoučký, právě zrozený tvor, několik citlivých táhlých dechů a … sláva! Plamenný kohout ukázal svá pera!
Se svými loučemi přistupují k hořící kůře hosté z daleka, Pravoslav a Jan. Za několik okamžiků ohně hoří, ústa a lidé se opět pohybují, z nich utvořený had se proplétá mezi ohni, kolem máje a dokola kolem ohňů … očistné síle posvátných ohňů sláva!
Děti v duchu vyhlížejí čas hostiny, však lidem kruhu je teplo a příjemně, proto obětinám v obřadu přípitků dáváme dostatek času, pozornosti, prostoru. Uznáváme vyslovená přání, promluvy, chvály a uvnitř sebe cítíme soulad, který tím vším v nás vznikl. Píseň na závěr, několik posledních oslavných zvolání a čas obřadu se nachýlil k hostině – předkům od každého aspoň trochu, nejlepšího nejvíce – sláva těm, z kterých pocházíme!
Budimír