Neděle třetí v postě (Oculi) slove u Čechů »kýchavná « . Chceme On se zastaviti u neděle této pro pozoruhodný obyčej, od něhož prý má své jméno. Tylor zařadil obyčeje při kýchání mezi kulturní přežitky (survivals in culture) t.j. primitivní obyčeje u národů vzdělaných, kteréž nevysvětlené, často beze všech rozumných důvodů, dochovávají se od pokolení ku pokolení pomocí podání a zvyku. Mezi takovéto přežitky patří také pozdravy při kýchání. Tylor sebral hodnou hrstku dokladů z různých zemí a různých dob a přesvědčí každého čtenáře, že pozdrav starých Římanů při kýchání a výklad Pliniův o něm, že stará věštba z kýchnutí Telemachova již v Odyssei a Aristotelův výrok, že kýchání od boha pochodí, shoduje se v podstatě s pozdravem židovským, křesťanským ve středověku i za našich časů, a mosleminským, s pozdravem dle víry takové jaké upraveným, a zvyky tyto že podobají se podstatou svou blahé věštbě a naději uzdravení se u afrických Zulů, kýchne-li nemocný, podobají se složitým ceremoniím, jimiž na Guinei pozdravují kýchajícího velmože a jimiž se všelikými posuňky, vzýváním slunce, velebí svého náčelníka domorodci američtí . Zvyky tyto vykládali již za starých časů všelijak: Mytholog z báje o Prometheovi, že první člověk, od něho ze země vyrobený, kýchnuv, dal tím znamení o svém životě; theologové a po nich zbožní legendisté vykládali pozdrav při kýchání na odvrácenou prý morové nákazy, která zuřila tak, že kdo kýchnul, náhle zemřel. Tylor právem vidí v tomto nábožném výkladu , že pozdrav kýchajícímu je ochranou proti zhoubnému moru, příčinu, že se pozdrav ten udržel až po naše časy …
Pravého původu všech zvyků takových a podobných Tylor nevysvětlil; sebral pouze zajímavá fakta, urovnal v lad a řád na po tvrzenou, že prastaré, historicky doložené zvyky ty vzájemně jsou příbuzný. Do pestrého kaleidoskopu sebraných od něho dokladů při dáváme shodné doklady staročeské.
Česká neděle kýchavná nazvána po kýchání. Zcela prostě vysvětluje původ jména toho Ad. Voigt . V ten čas, kdy připadá » kejchavná « neděle, bývá sychravé počasí, lidé že se nastudí, dostanou rýmu a kýchají. Výklad nepodobá se pravdě. To by se mohla nazývati tak kterákoli neděle na podzim a jindy, kdy také se lidé snadno nastudí.
Dle tradice středověké vykládá Medlín (r. 1796) jméno » kejchavná « z toho , že » v Čechách v tu neděli vedeno bylo, aby se kejchajícímu člověku řeklo: ‚Pozdrav pán Bůh‘, tak jakož v Římě v náhlém moru leta 590, kdežto člověk jak ústa zíváním otevřel aneb kejchl, náhlou smrtí umřel, Řehor papež nařídil, aby se člověku kejchajícímu dalo pozdravení: Pozdrav aneb pomoz pán Bůh! «
Tradice tato byla starým Čechům známa. Dobře-li soudíme, věštili z kýchání o šťastném či neblahém vyjiti na cestu, jako národové jiní. Tak aspoň vyznívá napomenutí v rukopise Svatovítském (stol. XIV.), dle latinského vázání upravené. » … A těch netoliko svatokrádežných , ale také posměšných kýchání znamenati a zachovati nerodte ale kolikrát vám v kterúkoli stranu bude potřebie chvátati, požehnajte sě ve jméno Krista a věři u buoh neb modlitbu boží věrně řkúce , bezpečni z božie pomoci cestú děte . «
Dokladu tomuto ubírá poněkud víry ,že není původem český . Přimlouvá se však ta okolnosť , že by staročeský kazatel nehorlil tolika slovy proti pověrečnému obyčeji , jehož by v Čechách nebylo – a lid by mu také nerozuměl .
Na konci stol. XVI. vykládá Štelcar Želetavský známou již nám zvěsť, že vypukl v Římě r. 80 veliký mor. » Jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil. Lidé obávajíce se, aby z toho odkejchnutí nemřeli, vinšovali sobě ta slova (prý) : ‚Pomáhejž, pán Bůh‘ – aneb ‚Pozdrav tě pán Bůh.‘ A to pozdravování posavad trvá . «
Pozdrav při kýchání považovali staří za požadavek poctivého chování. Rýmuje o tom Jiřík Strejc v mravoučném skládání
Nahodí-liť se kejchnoutí,
máš se na stranu nahnouti.
Také s zvukem nečiň toho,
radši pozdrž hlasu svého.
Kejchajícího pozdravuj
sám o to ne tak příliš stůj,
aby tě někdo nepřevzal,
že jsi pyšným, nevykládal.
Zevrubněji navádí o sto let později Libertin ve spisku, jenž původně byl napsán francouzsky. Doklad ten má pro nás cenu tím větší, že se ho také Tylor (1. c . , 101 ) dovolává ze spisu » Rules of Civility « (r. 1685 z franc. přeloženého). Dle Libertina je kýchání znamením člověka zdravého, lékařů nepotřebujícího. Mluví-li mladík s někým a tento kýchne , » nemá silným hlasem křičeti : ‚ Pozdrav pán Bůh‘ – neb ‚ Pán, Bůh rač pozdravit ,‘ ale jestli klobúk na hlavě má, má takový zponenáhla složiti, slova již jmenovaná bez křiku, co by ten, který kejchl, slyšeti mohl, s ponížeností vyříci, obzvláště, jestli ta druhá osoba velké vážnosti je.
Byla tedy již tenkráte o pozdravu při kýchání různá mínění a jsou různá podnes. U nás pozdravuje lid dosud po staročesku kýchajícího. Podnes je kýchání věštbou, zvláště v neděli » kejchavnou « Kolikrát kdo tu neděli kýchne, tolik roků bude ještě živ.