.
DEVATERO SVATOJÁNSKÝCH BYLIN, LÉČIVKY S KOUZELNÝM PŘÍBĚHEM
Svatojánské období, přibližně od 20. června a čtyři dny a čtyři večery dále měly naše babičky spojené s pověrami o největší síle bylin. Naši předci této tradici absolutně důvěřovali, kořenářky, bylinářky, ale i felčaři věděli, že bylinky nasbírané v období svatojánské noci mají větší léčivý účinek a dnes již víme, že tato důvěra má i logické opodstatnění. Bylinářské zkušenosti našich babiček jsou založeny na pozorování přírody: rostliny od jara až do letního slunovratu tzv. táhnou do květu, to znamená, že jejich obsahové, a tedy i léčivé látky putují z kořenů vzhůru do jejich nadzemní částí.
.
Aby měly bylinky největší léčivou sílu, trhaly je naše prababičky v noci před sv. Janem Křtitelem (24.6.). Vstávaly po půlnoci, když lesní panny (víly) a čarodějnice již ztratily svou moc, a vydaly se na svou nejdůležitější výpravu. Cestou si odříkávaly:
„Všecko koření od Boha stvořený, jenom bludnej kořen od ďábla stvořen. Ukaž se mi bylinka boží, co nemoc zahání a zdraví množí,
skovej se, kořínku z pekla, staň se mi, jak sem řekla!“
(Bludný kořen je prý malinká bylinka, ale má čarovnou moc, že kdo na ni šlápne, zabloudí a do západu slunce nenajde cesty. Sází ji divý muž, aby lidi poškádlil.)
.
Potom se zastavily u potůčku — nikoliv u studánky, musela to být voda běhutá (tekoucí) — umyly si obličej, ruce i nohy a neotíraly se, větřík je osušil. Když přišly na místo, kde trhávaly léčivé byliny, zabalily si ruku do nového čistého plátna, dosud neupotřebeného, neboť dnes se nesmí dotknout bylin holou rukou. Hledaly napřed kapradí, tím si potřely oči, aby neviděly lesní panny, jen léčivé byliny. Koření má čarovnou sílu, ale místy z něho nevařily ani masti, ani jiné užívání. Z plátna, kterým měly obalenou ruku, našila kořenářka režnou, nebílenou nití malé pytlíčky, jaké mají děti na fazole, a do nich dávala od každé bylinky kousek. Nemocnému se pověsil na krk tak, aby byl na holém těle. Jistojistě pomůže od každé nemoci! Když začalo svítat spěchaly kořenářky domů, a když první paprsky slunce za horou vystřelovaly (vycházejí), šeptaly si:
„Kdes chodila dnešní noci? Sbírat bejlí na nemoci!
Kdopak s tebou chodil? Kdo tě lesem vodil?
Můj nejlepší přítel, sám svatý Jan Křtitel!“
.
Pro mnohé léčebné a magické úkony se používalo devatero kvítí, které bylo potřeba utrhnout na devíti mezích. Devítce jako číslu stojícímu na konci číselné řady byla totiž přisuzovaná magická moc. Které bylinky, ale vlastně patří mezi devatero svatojánského kvítí? Jejich seznam se lišil kraj od kraje, podle toho, které rostliny tu právě kvetly. Český národopisec Čeněk Zíbrt (1864-1932) sestavil na začátku dvacátého století soupis svatojánských bylin a je na něm:
třezalka, černobýl, majoránka, kapradí, dobromysl, heřmánek, máta, divizna, bazalka, libeček, mateřídouška, úročník a devětsil
.
Tyto byliny doplňují i květiny, kterých se hojně o svatojánské noci používá buď k dekorativním účelům nebo i v milostné magii, např. kopretina: svobodné děvče si má v den sv. Jana na louce utrhnout kopretinu a během vytrhávání jejích jednotlivých okvětních lístků si má opakovat slova chalupa, zahrada, statek, mlýn. Podle toho, na které slovo připadne poslední okvětní lístek, mohla se dívka těšit na majitele dané usedlosti, jako svého budoucího nápadníka a manžela.
.