Analýza mytologických postav a teonym

Publikováno od

Analýza jmen spojovaných se slovanskou mytologií odhaluje, že poznání předkřesťanského panteonu je zatíženo absencí přímých písemných pramenů, což nás nutí spoléhat na kritickou interpretaci externích kronik (Helmold, Saxo Grammaticus), interních křesťanských polemik (např. Pověst dávných let) a interdisciplinární výzkum (lingvistika, archeologie, folkloristika). Předložený seznam je proto heterogenní: obsahuje nesporně autentická božstva doložená v pramenech (jako Perun, Veles, Mokoš, Svarožic, Svatovít, Tříhlav); postavy problematického nebo cizího původu (Chors, Simargl); nižší mytologické či folklorní postavy (Mořana, Rod); a v neposlední řadě jména vzniklá akademickým omylem, filologickou rekonstrukcí nebo mylnou interpretací refrénů (Svaroh, Radhost, Lada, Leľa, Bělboh). Zdroje jako Brückner, Téra, Dynda nebo Słupecki shodně ukazují, že pouze přísná pramenná kritika dokáže oddělit autentické kulty od pozdějších romantických či chybných konstruktů.

Seznam teonym a mytologických jmen, jejichž analýza tvoří jádro studia slovanské předkřesťanské religiozity. Zpracování tohoto tématu ve formátu odborného článku vyžaduje přísnou metodologii, neboť, jak je v našem oboru dobře známo, stojíme před problémem absence autentických, vnitřních písemných pramenů (mythologia litterata). Naše poznání je fragmentární a skládá se ze tří hlavních okruhů pramenů, z nichž každý vyžaduje specifickou kritiku:

  1. Externí písemné prameny: Zprávy byzantských (Prokopios), německých (Thietmar z Merseburgu, Helmold z Bosau, Adam Brémský, Saxo Grammaticus) a arabských (al-Mas’údí, Ibráhím ibn Ja’kúb) autorů. Tyto prameny jsou často povrchní, psané z pozice vnějšího pozorovatele a zatížené křesťanskou interpretací (interpretatio Christiana) nebo antickou (Evhéméros, interpretatio Romana).
  2. Interní písemné prameny: Jedná se o texty vzniklé již ve slovanském, ale christianizovaném prostředí. Primárně staroruské texty (např. Pověst dávných let – PVL, Slovo o pluku Igorově) a četná „poučení proti pohanům“. Tato díla jsou tendenční, jejich cílem je potlačení staré víry, nikoli její objektivní popis.
  3. Jazykový, folklorní a archeologický materiál: Lingvistická etymologie (srovnávací indoevropská mytologie), analýza folklorních přežitků (písně, obřady) a archeologické nálezy (kultoviště, idoly).

Při analýze níže uvedených jmen budeme postupovat interdisciplinárně a opírat se o práce autorit v oboru, jako jsou Aleksander Brückner, Alexander Gieysztor, Henryk Łowmiański, Leszek Paweł Słupecki, Andrzej Szyjewski, Michal Téra a Jiří Dynda.

 

Analýza mytologických postav a teonym

Následující analýza postupuje systematicky dle vašeho seznamu, přičemž každé jméno je kriticky zhodnoceno z hlediska jeho autenticity, funkce a pramenného doložení.

 

📜 Část I: Božstva Kyjevského panteonu a Východní Slované

Tato skupina zahrnuje božstva primárně doložená ve východoslovanském prostředí, zejména v Pověsti dávných let (PVL) v souvislosti s panteonem knížete Vladimíra (cca 980 n. l.).

  • Perun
    • Status: Nepochybně autentické, centrální slovanské božstvo (teonymum).
    • Prameny: Široce doložen. PVL jej uvádí na prvním místě Vladimírova panteonu („s hlavou stříbrnou a vousem zlatým“). Je zmiňován v rusko-byzantských smlouvách (945, 971), kde na něj skládají přísahu členové knížecí družiny (Téra, 2009). Helmold z Bosau jej zmiňuje jako Providencia u Polabských Slovanů.
    • Etymologie a funkce: Jméno je spojeno s praslovanským kořenem *pṛ- (bít, tlouci). Jedná se o hromovládce, boha bouře, hromu a blesku. Jako takový má jasné paralely v jiných indoevropských tradicích (baltský Perkūnas, védský Parjanya). Byl primárně bohem válečnické elity (družiny), nikoli nutně nejvyšším bohem všech Slovanů (Dynda, 2017).
  • Dažboh
    • Status: Autentické božstvo (teonymum).
    • Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Je také zmíněn v Slovu o pluku Igorově, kde jsou Rusové nazýváni „Dažbohovými vnuky“. V Hypatijevském letopise (1114) je v glosse k překladu kroniky Jana Malaly ztotožněn s řeckým Héliem (Sluncem).
    • Etymologie a funkce: Jméno je transparentní: „dávající bůh“ (daj + bogъ). Jedná se o solární božstvo, dárce světla, tepla a potažmo bohatství (úrody). Jeho vztah ke Svarožici (viz níže) je předmětem zásadní akademické debaty.
  • Mokoš
    • Status: Autentická bohyně (teonymum).
    • Prameny: Jediná ženská postava ve Vladimírově panteonu (PVL). Zmiňována také v četných „poučeních proti pohanům“.
    • Etymologie a funkce: Etymologie je spojována s praslovanským *mok- (vlhký, mokrý). Je interpretována jako bohyně „Matka vlhká země“ (Mať syraja zemlja), spojená s plodností země, vláhou, ale také s typicky ženskými činnostmi, jako je předení a tkaní (což naznačuje i funkci bohyně osudu, podobně jako řecké Moiry). V pozdějším folklóru její funkce přechází na svatou Paraskevu Pjatnicu (Szyjewski, 2003).
  • Veles / Volos
    • Status: Nepochybně autentické, centrální slovanské božstvo (teonymum).
    • Prameny: Ačkoliv není součástí Vladimírova panteonu na kopci v Kyjevě, PVL jej zmiňuje odděleně („dole v Podolí“). Je zmiňován v rusko-byzantských smlouvách (911, 971) vedle Peruna. Je nazýván „skotij bog“ (bůh skotu).
    • Etymologie a funkce: Původ jména je spojován s kořenem *vel- (vidět, hledět) nebo s vols (vlas, srst). Je to komplexní božstvo: bůh dobytka (bohatství), ale také magie (volchv – kouzelník), poezie, a především pán podsvětí (Dynda, 2017). Jeho oddělení od Perunova panteonu na kopci reflektuje klíčový indoevropský mýtus o souboji hromovládce (Perun – nahoře, oheň, sucho) s jeho chtonickým protivníkem (Veles – dole, voda, země) (Téra, 2009; Jakobson, 1969).
  • Svarožic
    • Status: Autentické božstvo (teonymum).
    • Prameny: Primárně doložen u Polabských Slovanů (kmen Ratarů) jako Zuarasici. Thietmar z Merseburgu (cca 1014) popisuje jeho kult ve svatyni v Retře (Radegastu) jako nejvyššího boha, jemuž byl zasvěcen posvátný kůň sloužící k věštění. Ve východoslovanském prostředí je Svarožic (jako patronymum „syn Svaroga“) v Hypatijevském letopise ztotožněn s Dažbohem (což implikuje Svaroh = Hélios/slunce) nebo s ohněm (v jiných poučeních).
    • Funkce: U Ratarů zjevně kmenový bůh války a věštby. U Východních Slovanů pravděpodobně bůh ohně (pozemského ohně, na rozdíl od nebeského/solárního Dažboha).
  • Svaroh
    • Status: Vysoce problematické, pravděpodobně ne autentické božstvo.
    • Prameny: Jméno Svaroh se v primárních pramenech nevyskytuje jako aktivní božstvo. Objevuje se pouze ve zmíněné glosse k Janu Malalovi v Hypatijevském letopise, kde překládá řeckého Héfaista (boha kováře) a je označen za otce Dažboha (Slunce).
    • Etymologie a funkce: Většina moderní akademické obce (počínaje Aleksandrem Brücknerem) považuje Svaroha za „filologického boha“ (deus otiosus) – tedy postavu vytvořenou zpětně (back-formation) z patronyma Svarožic („syn Svaroga“). Překladatel (glosátor) potřeboval jméno pro Héfaista, otce Hélia (Dažboha), a odvodil si jej ze jména Svarožic (Téra, 2009; Brückner, 1926). Neexistuje důkaz o aktivním kultu Svaroha.
  • Chors
    • Status: Autentické jméno z panteonu; původ sporný.
    • Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL).
    • Etymologie a funkce: Jméno je lingvisticky problematické a s největší pravděpodobností není slovanského původu. Je všeobecně přijímáno, že jde o výpůjčku z íránských (sarmatsko-alanských) jazyků, kde Chorsid (resp. Xuršīd) znamená „zářící slunce“. To naznačuje přítomnost íránských vlivů v elitní kultuře Kyjevské Rusi. Jeho funkce byla solární, což vytváří dubletu k Dažbohovi (Téra, 2009).
  • Stribog
    • Status: Autentické božstvo (teonymum).
    • Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Zmíněn ve Slovu o pluku Igorově, kde jsou větry nazývány „Stribogovými vnuky“.
    • Etymologie a funkce: Etymologie je nejasná. Může souviset s praslovanským *stṛti (šířit, rozprostírat) nebo s íránským kořenem. Zmínka ve Slovu o pluku Igorově však silně podporuje jeho funkci jako boha (nebo praotce) větrů, vzduchu a atmosféry (Szyjewski, 2003).
  • Simargl
    • Status: Autentické jméno z panteonu; původ sporný.
    • Prameny: Uveden v panteonu knížete Vladimíra (PVL). Některá pozdější poučení proti pohanům jméno dělí na dvě postavy: Sima a Rgla, což je téměř jistě pozdější nepochopení.
    • Etymologie a funkce: Podobně jako Chors, jméno je považováno za íránskou výpůjčku. Je odvozováno od perského Sénmurv (Simurg), mytologického okřídleného tvora (gryfa, psa-ptáka), který sloužil jako prostředník mezi světy a ochránce. Jeho funkce v panteonu je nejasná, pravděpodobně ochranné božstvo nebo božský posel (Gieysztor, 1982).

 

📜 Část II: Božstva Polabských a Pomořanských Slovanů

Tato božstva jsou doložena téměř výhradně německými a dánskými kronikáři (Helmold, Saxo Grammaticus, Ebbo, Herbord) a vyznačují se lokální specifičností, polykefalií (vícehlavostí) a organizovanými kulty s chrámy, kněžími a věštbami.

  • Svatovít (Svantevit)
    • Status: Nepochybně autentické, hlavní božstvo kmene Ránů.
    • Prameny: Detailně popsán Saxem Grammaticem (Gesta Danorum) a Helmoldem z Bosau. Jeho kultovní centrum bylo v Arkoně na Rujáně.
    • Funkce: Popsán jako čtyřhlavá socha držící roh (pro věštění úrody) a meč. Byl mu zasvěcen bílý kůň, který sloužil k věštění (Saxo Grammaticus, Lib. XIV). Byl to deus deorum (bůh bohů) pro Rány, nejvyšší božstvo spojující válečnou funkci (vedení kmene do boje) s hospodářskou (věštění úrody) (Słupecki, 1994).
  • Tříhlav (Triglav)
    • Status: Autentické božstvo.
    • Prameny: Doložen u Pomořanů, zejména ve Štětíně a Braniboru. Popsán v životopisech Otty Bamberského (Ebbo, Herbord).
    • Funkce: Jak jméno napovídá, byl zobrazován se třemi hlavami (někdy zlatými), které měly symbolizovat jeho vládu nad třemi sférami (nebe, země, podsvětí – interpretatio Christiana misionářů). Byl mu zasvěcen černý kůň pro věštění (Dynda, 2017).
  • Jarovít (Gerovit)
    • Status: Autentické božstvo.
    • Prameny: Doložen ve Wolgastu (Volehošti) a Havelbergu (Ebbo, Herbord).
    • Funkce: Misionáři jej ztotožnili s římským Martem (bohem války). Jméno je lingvisticky spojeno s kořenem *jar- (prudký, silný, jarní). To ukazuje na typickou slovanskou dualitu božstva, které je zároveň válečné (prudkost) i vegetační/plodnostní (jaro) (Téra, 2009).
  • Rujevít, Porevít, Porenut
    • Status: Autentická lokální božstva.
    • Prameny: Všichni tři doloženi Saxem Grammaticem v rujánském městě Korenica (Charenza) jako součást místního panteonu (poničeného Dány v r. 1168).
    • Funkce:
      • Rujevít: Sedmihlavá socha se sedmi meči u pasu. Zjevně válečné božstvo. Etymologie je sporná: buď „Pán Rujány“ (Rujan-vit), nebo spojeno s ruja (říje), což by naznačovalo i sexuální/plodnostní aspekt (Słupecki, 1994).
      • Porevít: Pěthlavá socha, bez zbraní. Funkce nejasná.
      • Porenut: Čtyřhlavá socha s pátou tváří na hrudi. Funkce nejasná.
  • Prove
    • Status: Autentické božstvo.
    • Prameny: Zmíněn Helmoldem z Bosau v souvislosti s kultem ve Starigardu (Oldenburg).
    • Funkce: Uctíván v posvátném dubovém háji. Jméno může souviset s právo (soud) nebo s Perunem (jako jeho lokální varianta). Zjevně deus loci (bůh místa) a práva (Dynda, 2017).
  • Pripegala
    • Status: Problematické, ale pravděpodobně autentické jméno.
    • Prameny: Zmíněn pouze jednou v dopise magdeburského arcibiskupa Adelgota (cca 1108), kde je popisován jako kruté božstvo vyžadující lidské oběti a přirovnáván k Priapovi (což je však spíše interpretatio).
    • Funkce: Nejasná. Jméno je vykládáno různě, např. Leszek Słupecki jej spojuje se slovesem pripěkati (připékat) v souvislosti se zápalnými oběťmi.
  • Podaga
    • Status: Autentické jméno.
    • Prameny: Zmíněn Helmoldem jako bůh ctěný ve městě Plön (Plune).
    • Funkce: Zcela neznámá.
  • Černohlav
    • Status: Pravděpodobně autentické lokální jméno (epiteton).
    • Prameny: Zmíněn velmi pozdě (16. stol.) v souvislosti s idolem ve městě Jüterbog.
    • Funkce: Jméno („Černá hlava“) je popisné, pravděpodobně epiteton jiného boha (možná Tříhlava). Není totožný s Černobohem.
  • Živa (Siwa)
    • Status: Pravděpodobně autentická bohyně.
    • Prameny: Zmíněna Helmoldem z Bosau jako bohyně Polabanů.
    • Funkce: Etymologie je jasná: živa (živá, život). Zjevně bohyně života a plodnosti, protipól bohů smrti.

 

📜 Část III: Postavy problematické, hypotetické a folklórní

Tato kategorie zahrnuje jména, která jsou buď pozdní rekonstrukcí, akademickým omylem, nebo patří do sféry nižší mytologie (démonologie) či folkloru, nikoli nutně do panteonu „bohů“.

  • Černoboh (Zcerneboch)
    • Status: Autentické jméno, ale interpretace sporná.
    • Prameny: Zmíněn pouze jednou Helmoldem z Bosau (Chronica Slavorum, I, 52). Helmold popisuje slovanský zvyk při hostině, kdy koluje číše a pronášejí se kletby ve jménu Zcerneboch, boha zla (deus malus).
    • Funkce: Není to bůh zla v křesťanském (satanském) smyslu. Jméno („Černý bůh“) je pravděpodobně epiteton pro božstvo přinášející neštěstí, temnotu nebo smrt. Je klíčovým (a jediným) pramenem pro hypotézu o slovanském dualismu (Dynda, 2017).
  • Bělboh (Bielbog)
    • Status: Neautentické božstvo; akademická rekonstrukce.
    • Prameny: Není doložen v žádném středověkém prameni. Jméno se objevuje až v pozdních kronikách (16.–17. stol., např. u Sebastiana Münstera) jako logický protiklad (antonymum) k Helmoldovu Černobohovi.
    • Funkce: Jedná se o umělý konstrukt raně novověkých a romantických badatelů, kteří předpokládali symetrický dualismus (dobrý Bělboh vs. zlý Černoboh), který však prameny nepotvrzují (Téra, 2009).
  • Lada a Leľa
    • Status: Neautentické; akademický omyl 19. století.
    • Prameny: Tato jména se neobjevují v žádných spolehlivých starých pramenech jako teonyma. Vyskytují se v pozdních folklórních písních (zejména svatebních a jarních) jako refrén („Oj, Lado, Lado…“).
    • Funkce: Již Aleksander Brückner (1926) přesvědčivě doložil, že se jedná o pouhá citoslovce nebo bezvýznamové refrény (podobně jako „tralala“), která byla romantickými badateli (např. v Polsku Jan Długosz, v Rusku autoři Gustynského letopisu) mylně interpretována jako jména bohyň lásky (Lada) a její dcery (Leľa). Současná věda je jako autentické bohyně striktně odmítá (Szyjewski, 2003; Téra, 2009).
  • Mořana (Morena, Marzanna, Mařena)
    • Status: Není bohyní; jedná se o mytologickou/folklorní postavu (démona).
    • Prameny: Není doložena v panteonech (PVL, Helmold atd.). Její existence je doložena pozdními prameny (např. Jan Długosz v Polsku) a především bohatým folklórním materiálem (Národní ústav lidové kultury).
    • Funkce: Je personifikací zimy a smrti (kořen *mor-). Není uctívanou bohyní, ale rituálním objektem – figurínou, která je při jarních obřadech (Vynášení Morany / Smrti) rituálně ničena (pálením, topením), aby se uvolnila cesta jaru (Životu). Patří do sféry nižší mytologie a výročních obřadů.
  • Rod
    • Status: Není nejvyšším bohem stvořitelem; jedná se o personifikaci osudu/rodu.
    • Prameny: Není v hlavních panteonech. Je zmiňován v pozdních „poučeních proti pohanům“ (např. Slovo někojego christoljubca), kde je kritizován jeho kult a kult Rožanic.
    • Funkce: Moderní novopohanství jej chybně interpretuje jako nejvyššího stvořitele („Zlaté vejce“). Prameny však naznačují něco jiného. Rod (jméno znamená „rod“, „narození“) je spíše personifikací osudu, rodové linie a vitality. Byl uctíván spolu s Rožanicemi (dvěma či třemi ženskými bytostmi osudu, podobnými Nornám), kterým byly přinášeny nekrvavé oběti (chléb, sýr, med) (Téra, 2009; Szyjewski, 2003).
  • Trojan
    • Status: Mytologická postava; status božstva nejistý.
    • Prameny: Zmíněn ve Slovu o pluku Igorově („na zemi Trojanově“, „věky Trojanovy“) a v některých apokryfech (např. Choždenije Bogorodicy po mukam).
    • Funkce: Velmi enigmatická postava. Může se jednat o:
      1. Evhemerizovaného římského císaře Trajána (který na Balkáně zanechal silnou stopu, např. Trajánův val).
      2. Mytologickou chtonickou postavu (spojitost s číslem tři, možná souvislost s Tříhlavem).
      3. Démonizovanou postavu. Status boha je nepravděpodobný (Téra, 2009).
  • Radhost (Radegast)
    • Status: Nejedná se o boha; jedná se o toponymum (jméno místa).
    • Prameny: Adam Brémský (Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum) mylně označil město Ratarů Riedegost (Radegast) za jméno boha, který je v něm uctíván.
    • Funkce: Jedná se o klasický akademický omyl. Thietmar z Merseburgu (který je starší a spolehlivější) jasně říká, že město se jmenuje Riedegost (Radhost) a hlavní bůh v něm je Svarožic (Zuarasici). Radegast jako bůh je tedy duplicitní jméno pro Svarožice, vzniklé záměnou jména boha a jména města (Téra, 2009; Słupecki, 1994).

Závěr

Předložený seznam je heterogenní směsí autentických slovanských teonym (Perun, Veles, Svatovít), problematických jmen (Chors, Simargl), filologických konstruktů (Svaroh), novověkých omylů (Lada, Bělboh, Radhost) a postav nižší mytologie či folkloru (Mořana, Rod). Kritická analýza pramenů, podpořená lingvistikou a komparativní mytologií, nám umožňuje rozlišit mezi historicky doloženými kulty a pozdějšími nánosy či mylnými interpretacemi.

 

Seznam použité literatury

  • Brückner, A. (1926). Mitologia słowiańska i polska. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe.
  • Dynda, J. (2017). Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. Praha: Scriptorium.
  • Gieysztor, A. (1982). Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwa Artystyczne i Filmowe.
  • Helmold z Bosau. (cca 1170). Chronica Slavorum. (Česky: Kronika Slovanů. Praha: Argo, 2012).
  • Pověst dávných let (PVL). (Různá vydání, např. Téra, M. (překl.), 2014. Praha: Pavel Mervart).
  • Saxo Grammaticus. (cca 1200). Gesta Danorum. (Česky: Dějiny Dánů. Praha: Argo, 2015).
  • Słupecki, L. P. (1994). Slavonic Pagan Sanctuaries. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences.
  • Szyjewski, A. (2003). Religia Słowian. Kraków: Wydawnictwo WAM.
  • Téra, M. (2009). Perun – bůh hromovládce: sonda do slovanského panteonu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
  • Thietmar z Merseburgu. (cca 1018). Chronicon. (Česky: Kronika. Praha: Argo, 2001).

 

Téma zadal Svatobor. Zpracovala AI Gemini 2.5 Pro. Zpětná kontrola provedena u AI Grok.