Ráda bych se podělila o svou zkušenost s obřadem Návy, protože to byl pro mě – a vlastně pro celou naši rodinu – první takový obřad, kterého jsme se kdy společně zúčastnili, a zároveň zážitek, který ve mně zanechal stopu mnohem hlubší, než jsem si dokázala předem představit.
Šlo o obřad věnovaný našim zemřelým předkům, o jejich uctění, připomenutí a vědomé spojení s nimi. Vnímala jsem ho jako možnost se zastavit a obrátit se zpátky – ani ne tak s nostalgií, jako s respektem a vděčností. Jako příležitost dát najevo, že na ně nezapomínáme, že si uvědomujeme, odkud jsme vzešli, a že toto vědomí má pro nás skutečnou váhu. Nebylo to jen o vzpomínání, ale o procítění vztahu k nim, který v určité formě nikdy nepřestal existovat. O tichém, vnitřním dialogu, ve kterém mohl člověk poslat vzkaz, poděkovat, nebo nedělat nic a jen být přítomen.
Velmi silným momentem pro mě byla očista dýmem, která měla skutečně obřadní charakter – byla pomalá, soustředěná a nesená hlubokým klidem. Měla v sobě zvláštní kouzlo, které se nedá snadno popsat slovy. Překvapilo mě, jak silně ji prožíval i náš malý, jinak velmi živý synek. Stál tam, ani se nehnul, a celou dobu byl pozorný a vnímavý. Jako by i on intuitivně cítil, že se odehrává něco důležitého, co si žádá ticho a respekt. Bylo to pro něj zase jiné dotknutí se tématu smrti, které bylo v jeho čtyřech letech velmi živé.
Zásadní roli hrálo světlo. Světlo svíček, které jsme zapálili u ohně a poté je nesli k rybníku, kde jsme je pouštěli po vodě směrem k druhému břehu. Ten okamžik, kdy jsem poslala světlo po hladině někomu, koho si nesu v srdci, byl pro mě velmi hluboce dojemný. Slzy se mi draly do očí jako přirozená reakce na silnou atmosféru a pocit opravdového spojení s lidmi, na které jsem v tu chvíli myslela. Nebyla to pouhá vzpomínka, ale skutečné, živé propojení, kterého se člověk mimo tuto atmosféru jen stěží dotkne.
Celý návrat zpátky k ohni, světla v temnotě a kroky lidí kolem působily nesmírně impozantně a přitom klidně. I přesto, že jsem mnohé z účastníků viděla poprvé, cítila jsem s nimi zvláštní blízkost a propojení. Atmosféra, kterou Budimír jako průvodce obřadem vytvořil, byla přirozená a autentická. Na nic netlačil, nic nehrál, prostě tam byl. A právě díky tomu mohl každý prožít obřad po svém, do hloubky a opravdově.
Pro naši rodinu to byl krok, ke kterému jsme dlouho směřovali. O účasti na podobných obřadech jsme mluvili a toužili po nich už delší dobu, ale až s Budimírem jsme cítili, že nastal správný čas se skutečně odhodlat a vstoupit do této zkušenosti naplno. A mohu říct, že to bylo dechberoucí.
Mnoho dojmů se do mě vepsalo velmi hluboko a nesla jsem si je dál i v následujících dnech a týdnech. Vlastně mám pocit, že ve mně něco z tohoto setkání stále doznívá. Něco tichého, ale přítomného. Pocit spojení – nejen s předky, ale možná i s lidmi kolem sebe a sama se sebou.
Anna Havlová