„Nastal slunovrat. Tohle období bývá temné a energie těžké. Dny se zkracují a noc se zdá ještě černější než obvykle. S mým mužem a synem jsme se vydali oslavit příchod nového Slunce do ekocentra v Jindřichovicích pod Smrkem, za naším přítelem Budimírem z Rodného duchovna a dalšími, protože oslavy a obřady, které pořádá, jsou vždy mile strávený čas.Přivítal nás teplý srub, plné stoly připravené na hostinu, spousta kamarádů chystající dřevo, lidé známí i neznámí. Úderem 16. hodiny jsme se sešli u ohniště, abychom s posledními paprsky slunce obřadně zapálili oheň a s ním i slunovratové poleno badnik, které bude hořet celou noc až do rána a hlídky se u něj budou střídat po hodině, aby plamen nevyhasl.
Po očištění se kouřem jsme za popěvků obětovali pírko Stribogovi, bylinky Mokoši do země zakopali a obřadní koláč pojedli; ten kdo našel minci v něm, ji obětoval do poháru předků. První část obřadu byla u konce a do půlnoci času dost, čas se veselit, hodovat, tančit a vyrábět masky na půlnoční část obřadu.
Čas letí jak divý, obzvlášť když je dobrá zábava. A po uspání neunavitelného syna, kdy jsem si mohla také i já konečně sednout a popovídat si s někým, než dopeču čestnici – plenku mladého božice – na ranní vítání Slunce a
najednou koukám, že půlnoc se přiblížila. Druhá a temnější část oslav je tu. Stojíme v kruhu, na obličejích masky. Skáčeme přes oheň a pak čelíme svým běsům. Je to těžké, vždyť postavit se běsům znamená odhalit kus svojí duše, svléknout si masky, které nosíme, a postavit se holé pravdě. Zavíráme oči, chytáme se za ruce. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Mám mluvit? Neodsoudí mě? Vždyť některé ty lidi sotva znám. A ty, co znám dobře – možná v jejich očích klesnu … anebo ne?Nejdelší noc v roce je temná. Ale i po té nejdelší noci zas vyjde Slunce. Nikdo nás nesoudí tak moc, jako my sebe sami. A tak se stavíme čelem svým běsům.
A ráno – nové Slunce vychází!“ – Kalcza
„Ti z nás, kteří zrovna nedrželi stráž u plamene ohně a dohořívajícího badniku, vstávali v 7:30, abychom v 7:45 mohli vyrazit na přes 2 km dlouhou pouť tichým průvodem v rozjímání nad zrodem nového Slunce, životem, krajinou, …, na kopec, z kterého je krásný výhled na nejvyšší mocnost Jizerských hor a jeho bratříčka Stóg Izersky, ale i na obzor lemovaný nižšími kopci, kde za několik okamžiků snad vysvitne božic …Zastavení v tichu, všichni čelem k místu bájného zrodu, v očekávání a zklidňování tepu svižného pochodu. Pak hlasy rozezněly zaříkání Vyjdi, vyjdi slnko, s pevnou pravidelností a opakováním odříkávajíc slova, jež probouzejí kouzlo.
„Sláva, nové Slunce se zrodilo!“ … učarovaní hledíme na všednost, jež dnes je zázrakem a silou, kterou mnozí v ten okamžik cítíme hluboko uvnitř. Konečně. Po celém úsilí veškerých příprav, nočního bdění a náročném půlnočním obřadu, po nelehkém pochodu, nevyspalí, možná žízniví a hladoví, stojíme na konci. U zrodu. V záři nového roku. Žiarislavovo „Chvála Ti za svetlo“ pozvolna zaznívá z ticha do radostné hlasitosti a hloubky …
Vykoupaní v hřejivém světle zrozeného boha vzdáváme chválu a obřadně pojídáme jeho „plenku“, připíjíme vodou.
Část čestnice pro pána ohně Svarožice, další pro druhy, jež dosud hlídali plamen ohně, a tak se obětovali vůči účasti na obřadu na kopci. Poslední píseň, tentokrát i s oslavným tancem 🙂Po nasycení se kouzlem místa a času se při odchodu potkáváme se sousedkou, která nás na místě hledala spolu se svým synem, ale byli na místě o čtvrt hodiny dříve a nenašli nás, tak obešli kopec … začínáme se cestou z kopce pomalu nořit do mlhy, která se rozprostřela všude, kde jsme procházeli před nedávnem v plné viditelnosti. Předkové s námi.“
Budimír