Je mi potěšením a ctí pročítat texty o čase obřadním, svatebním, nedávno minulém a zažívat ho tak, jak ho jako muž a člověk v jiné roli než nevěsta či svědkyně těžko mohu prožít. Tyto zprávy přináším nikoli jako propagaci sebe sama, ale z vděčnosti k tomu krásnému a i pro dnešní dobu smysluplnému odkazu našich slovanských předků, pro inspiraci dalším, kteří v sobě cítí volání duchů krajiny či svých předků.
Některé z obřadních úkonů stále v jisté formě přetrvávají na Moravě a i dále na východě Evropy, kde duch předků nebyl rozbit napadrť událostmi politickými a jinými. Chvála těm, kteří uchovávají tradici našich předků živou anebo ji obnovují – ať v každodenním životě nebo nevšední obřadnosti.
Svatební obřad ve vrbovém chrámu
Samotné přípravy, svatební rituály, obřadníkova řeč, to vše se mě jako svědkyně tak hluboce dotýkalo, že pro ně nenacházím taková slova, která by dokázala popsat a vystihnout to, co jsem pociťovala a prožívala uvnitř sebe. Tam venku to však vypadalo v mých očích následovně…
V celém prostoru Žijícího skanzenu se line zvuk píšťaly na znamení začínajícího obřadu. Lehce prší a kolem vrbového chrámu se shromažďují zvědaví svatebčané. Dovnitř vstupují obřadník Marek společně s místním starostou, jeho ženou a tajemnicí. Dále přicházejí rodiče ženicha, jejichž místo je po levé straně chrámu. Své místo tam zaujímá i krásná žena pod slunečníkem hrající na violoncello. Všichni již nedočkavě vyhlíží ženicha, který právě vychází z domu. Pomalu kráčí přes most k vrbovému chrámu, aby byl korunován, než si půjde pro svou nevěstu. V tom však předčasně přijíždí nádherná nevěsta na hnědém koni, kterého vede její otec. Ženich se zastavuje, obrací se na „podpatku“ a míří za nevěstou. Zadívá se na ni a přitom mu nevěsta z koňského hřbetu vklouzne přímo do náruče. Objímají se. Nevěstin otec vykračuje přes most směrem k vrbového chrámu a za ním ho následují nevěsta s ženichem. Jejich kroky doprovázejí líbivé zvuky linoucí se z violoncella a udivující povzdechy svatebčanů. Do vrbového chrámu vchází otec, který zaujme své místo po pravé straně. Vstupují nevěsta s ženichem a obřadník pobízí i nás svědky. Marek poté důstojně a ctnostně zahajuje obřad a vítá zde všechny přítomné. Začíná korunovace ženicha, kde mu otec nasazuje na hlavu korunu z dubového listí, jež je symbolem koruny rodu. Poté probíhá okuřování posvátným dřívkem Palo Santo všech uvnitř chrámu obřadní pomocnicí a následuje omývání očistnou bazalkovou vodou.
Obřadník následně vzývá k obřadu i duše předků. Promlouvá k nevěstě i ženichovi a poté jim symbolicky svazuje ruce svatebním šálem. Pobízí je, aby třikrát obešli stůl jako symbol společné cesty životem a utváření rodinného prostoru.
Ženich pokleká a nevěsta mu směle usedá na koleno, abych jí mohla rozplést vrkoč.
Když povstanou, rozvazuji jim z rukou šál.
Přicházejí na řadu úřední úkony a slova se ujímá starosta. Z této části si pamatuji jen ten nejdůležitější moment, a to novomanželské políbení. Následuje podepisování matriční knihy a poděkování. Starosta s ženou a tajemnicí odcházejí.
Pokračuje obřadník a otevírá čas k žehnání. Nevěsta přistupuje ke svému otci a žádá o požehnání. Poté ženich přikročí ke svým rodičům, aby mu také požehnali. Prostřídají se a nevěsta děkuje rodičům ženicha za jeho život a předává jim dar s prosbou o její požehnání. Ženich předstupuje a pokleká před otce nevěsty, aby mu též poděkoval za život své ženy a předává mu dar. Je to velmi silný a dojemný moment.
Obřadník slavnostně předznamenává konec obřadu a novomanželé vycházejí za zvuku violoncella z chrámu. Následují je rodiče, svědci a svatebčané. Novomanželé stojí v objetí a nechávají si od všech svatebčanů žehnat dotekem, slovem i objetím.
Z celé té krásy se mi podlamují kolena. Jsem dojatá a velmi vděčná, že jsem mohla být svědkem něčeho tak posvátného a skutečného a zároveň i svědkem nevěsty. Začíná svítit sluníčko a láska je cítit všude.
Obohacená svědkyně Petra
Svatba očima nevěsty
Na obřadníka Marka jsme dostali tip několik měsíců před obřady. Hned zpočátku nás ohromilo, s jakou důstojností vystupuje, otevřeně naslouchá a empaticky reaguje a jak precizně umí pracovat s časem. Následujících několik týdnů jsme ladili podoby všech obřadů, ať už osobně či na dálku. Markova podpora při přípravách byla bezmezná, byl tu pro nás dokonce i při ladění komunikace s úřady, nebo při domlouvání hudby. Vnesl do představ o našem obřadu hloubku, která se díky konkrétním úkonům stala hmatatelnou. Bylo tak krásně svobodné moci s Markem tvořit podobu obřadu, nebyli jsme svazování žádnými jeho představami. Důležitým aspektem byla jeho snaha o nacítění se na naši životní filozofii a hlubší poznání nás. Toto propojení dalo vzniknout velmi osobní rovině samotného obřadu…
Přijíždím na překrásně ozdobeném hnědákovi na místo setkání s ženichem, koně vede můj táta. Vstříc mi vychází můj snoubenec, tolik mu to sluší. Vidím v jeho očích obdiv a lehkou nejistotu. Sklouzávám ze hřbetu koně do jeho náruče, objímáme se a on mi do ucha šeptá, že vypadám nádherně. Dodává, že jsem přijela příliš brzo, takže se nestihla jeho korunovace. Usmívám se, uklidňuje mě, že to je ta věc, která způsobila nejistotu, a vlastně mě to těší. To jediné, co mi na scénáři nesedělo, bylo, že u tak důležitého okamžiku, jako je korunovace ženicha dobovým věncem, na znamení předání koruny rodu Matějovým otcem, nebudu. Takže vše nakonec dopadlo tak, jak mělo, a my mohli společně vejít do vrbového chrámu a užít si svůj obřad. Tuto nečekanou změnu Marek přijal a zakomponoval s neuvěřitelnou lehkostí. Jsem vděčná, že jsem mohla být korunovaci přítomna a díky tomu vnímat svého muže jako korunovaného pokračovatele rodu. Po úvodních slovech jsme očišťování kouřem s omamnou vůní z Palo Santa, omýváme se bazalkovou vodou a následuje obřadníkův proslov. Hltám každé slovo, nechávám se každou větou prostupovat, jsem hluboce zasažená a dojatá. Proslov byl velmi osobní, pravdivý, autentický a brnkající na ty správné struny. Pokračujeme k obřadnímu svázání rukou a je krásné cítit hmatatelně a pevně naše spojení. Usedám na Matějovo koleno a má milá svědkyně mi rozplétá na znamení ukončení svobodného života vrkoč, užívám si blízkost Matěje, dotýkáme se čely, je nám krásně. Obcházíme společně stůl a přeneseně prožíváme, jak je nelehké se snadně pohybovat životem ve spojení.
Následuje úřední vstup. Jediný stín na obraz obřadu při přípravách nám vrhaly obavy právě z něho. Marek ho však dokázal taktně, pokorně a laskavě časově i obsahově zarámovat, takže nakonec skutečně byl tím, co jsme si přáli, tedy pouze nutnou nezbytnou oficiální částí, která pro nás měla jen malou důležitost.
Jdu si pro požehnání ke svému otci, objímáme se. Požehnání od Matějových rodičů prožívám velmi silně, maminka mi se slzami v očích šeptá, že mi dává to nejlepší, co má, a vítá mne v rodině Novotných. Z mých úst zaznělo velmi podstatné poděkování za Matějův život, jsem v tom okamžiku vděčností za něj prostoupena. Mohu se dívat, jak Matějovi žehná můj otec a jeho rodiče. Je to neskutečně dojemné nejen pro nás, ale i pro všechny zúčastněné. Marek ukončuje obřad, my, jako novomanželé, vycházíme před vrbový chrám, kde se obejmeme na několik dlouhých minut. Nastává jeden z nejsilnějších okamžiků. Naši svatebčané jeden po druhém chodí kolem nás a dotekem, pohlazením, objetím, zašeptáním přání nám žehnají. Při každém žehnajícím dotyku námi prochází příval silné energie. Můj bratr, ač si prochází ve svém životě nejtemnějšími zkouškami, ohromen tou hloubkou a silou celého obřadu, stojí blízko nás, dívá se na mě a z jeho očí čiší to nejniternější zasažení jeho já. Objímá nás, pláče. Můj pláč se dere z velkých hlubin. Jsem dojatá, vděčná, nesmírně šťastná. Cítila jsem se a cítím velmi požehnaná zažitím tak hlubokého prožitku nejen pro nás, ale i pro všechny přítomné.
Musím ještě zmínit svůj osobní prožitek, o němž bych předem netušila, jak velký bude mít význam. Bylo tak nepopsatelně hýčkající a podporující se moci ve chvíli našeho předstoupení před svatební stůl – za námi rodiče, svědci, ve vzduchu je cítit vážnost okamžiku a napětí – dívat do vlídných očí obřadníka, který je na mne napojený, vnímá hloubku mého dojetí a na znamení podpory mi jemně pokyne hlavou a přivře oči. Vůbec nevím, jak bych se bez takové podpory cítila, dívat se namísto tak hluboce zúčastněného obřadníka do očí cizí oddávající osoby. Díky jeho úžasné podpoře v přípravách a v průběhu obřadu jsem si ho mohla užít a prožít v lehkosti s pocitem bezpečí, jistoty a ochrany, navíc se vší vážností, důstojností a hloubkou.
Se sepsáním této pocitovky jsem si dala dost na čas, protože se mě všechno dění tak hluboce dotklo, že mě to na nějakou dobu až paralyzovalo. Vnímala jsem, že vše proběhlé mělo velký dosah, řekla bych, až do více generací.
Dagmar Stinga Novotná