Tentokrát jsem se na místo obřadu pod dvěma sloupy větrných elektráren dostala společně s rytířem a jeho ženou. Jsem za tyto spolujízdy vděčná, společný víkend totiž začíná už cestou.
Budimír poslal instrukce pro víkend velmi natěsno, ale přesto jsme zvládli všechny koláče, peříčka, medovinu, bylinky, masky, med a jiné dary v domácnostech nalézt, napéct a společnými silami shromáždit. Mám radost, že z většiny byly věci z dobrých domácích zdrojů.
Tentokrát jsme se sešli k překlenutí noci zimního slunovratu v malém společenství. Dobře vybavený zánovní srub stojí uprostřed trochu syrové krajiny s krátkou spásanou trávou. Lopatky dvou majestátních větrníků provázejí celý prostor a všechny aktivity svým nikdy nekončícím zvukem vzdálené pračky …
Napřed jsme šli přichystat dřevo. Dolů, nahoru, dolů, nahoru, pila, sekyra, pastvina, les. Když jsme nanosili dost, vydali jsme se všichni pro badnik, velký kusanec dobrého dřeva pro oheň. Kus klády symbolizuje uplynulý rok a je určen právě k tomu, aby do rána – a to akorát do rána – shořel na popel. S úctou jsme medem pomazali a společně odřezali přes metr klády ze stejného padlého stromu jako před rokem.
Dál bylo potřeba nachystat hostinu. Z nádhery koláčů od Katky oči přecházely. Každý přinesl něco, cukroví, polévka, kyselé okurky. Čaj bylinný, ručně sbíraný. Vše poctivě slámou podestlané, aby hojnost i napřesrok byla.
Zároveň od obřadu při západu starého slunce už bylo potřeba strážit oheň. Rozepsali jsme se po hodinách na papírek, na každého vyšlo po dvou směnách, večer a v noci. Já jsem byla na Kračún poprvé, tak jsem nechtěla přijít o večerní program.
Tentokrát mi průběh všeho poněkud splývá. To, co mě zaujalo nejvíc, byla především celková nálada téhle noci. Odjet na nějaké osamocené místo a s malou skupinou přátelských lidí tam strávit čas v uctění temného dne, temné noci. Ohlédnutí za předky a vším, co s uplynulým rokem odchází, vzdání díků Mokoši i Stribogu a samosebou bohům ohně a slunce. Slunce v ohni udržované během noci temna, kdy jako kdyby svět i s námi procházel přes bránu času, postavenou trochu mimo světy. Mé vzpomínky jsou nejvíce spojené s kruhem ohně, v tichém ponoru do sebe, tichém naslouchání jeden druhému, přípitkům, předkům.
Půlnoční obřad pro mě byl silný až nepříjemný. Pro mě i pro mnoho lidí byly poslední dny před slunovratem náročné nebo temné samy o sobě, čas transformace. Mě jako by se trochu proměňovala identita. A když už jsem si připadala dobře, přišly na řadu připomínky zemřelých uplynulého roku. Tíha i krása okamžiku smrti. Nechtěla jsem se do toho nořit znovu, ale Budimír nás provázel sebejistým hlasem, když jsme se v masce proti zlým duchům odvrátili od ohně do temnoty noci, a zvolal: „běsové, my o vás víme a my se vás nic nebojíme“. Dobře, Dobře. Sice si připadám trochu rozložená, ale proč nestát dál hrdě a znovu se vztyčenou hlavou. Nechávám sebou vše znovu procházet, i když mi to není příjemné. Vnímám ale skrze neochotu přínos toho neutéct předčasně. Nesnažit se hned jít zase do světla, optimismu a stability. Ještě teď a ještě dnes je noc temná a duchové jsou za kruhem ohně přítomní. Můžu v sobě nechat vířit rej a znovu slyšet náročné příběhy smrti. Jen je nechat hemžit, příjemní nejsou a nikdy nebyli, ale já stojím, oheň hoří, stojím jako strážce v noci vichrů, a vichrů nehledím. Dotknou se mě, ale neskolí, protože si všímám své stráže, pevného postoje a uhlíků. Běsi prolétnou… a s ránem zmizí.
Po půlnočním obřadu stráže pokračují. Poleno odhořívá. Napřed jako most a brána, později se rozdělí na dva. Každý je svědkem nějakého obrazu uhlíků, nějakého seskupení. Dřeva, která do ohně vkládáš, se mění, odhořívají a hýbnou se tu a tam, jak se jejich tvar hořením mění. Jak pak doplníš skládanku ohně, kam umístíš větev, jak tlustou, jak často? Ohlédneš se na hvězdy? Zatají se Ti dech při předpovědi dešťů a blesků v bouřkových mracích v dáli? Občas pohlédneš do okna srubu, kde se ostatní baví. Po večeři si rozdávali dárečky. V noci ne. To jsi tam sám jen s trávou pod nohama a chladným úkolem před sebou. Jaké myšlenky se Ti proženou hlavou, vítr se točí všemi směry, kouř máš v očích často, podle toho, jak daleko stojíš, kouř nebo zimu v rukávech, můžeš si vybrat. Byl to poklidný čas s ohněm. S nocí. S temnotou.
Ráno se můžeš znovuzrodit. Světlo a svítání je najednou jiné. Živé, teplé, hřejivé. Je jiné než noc a jestli sis myslel, že se rozkládáš, náhle je to možná pryč, odvanulo to přirozeně, stejně jako den vystřídá noc. Zvláštní, že…
Skupina se schází v dobré náladě na smluvený čas před východem slunce a jdeme hbitým krokem na blízký kopec přivítat nového malého znovuzrozeného božice, Dazboha, Slunce kulaté. Profoukané mraky mají různé tvary a právě na východě je nadějeplná skulina čiré oblohy. Že by? A vskutku. Slunce nás potěšilo přímými jasnými paprsky, zazpívali jsme písně, předali a okusili v noci upečenou plenu pro malinkého Dazboha. Ano, připomínala malý oplatek a s přípitkem vody z rohu to mělo až archetypální dojem. Tělo a voda, tělo a krev jsou v nás vepsány napříč věky.
Byla jsem vděčná za každého, kdo se ve skupině objevil. Někteří z místních se účastnili jen na části, ale jak milé to bylo, když se mlčky připojili nebo třeba i mlčky odpluli, ale byli s námi. Stejně jako každý, kdo byl účasten po celou dobu. S vděčností tomu, který to celé držel, poháněl svou živou energií a ráno po skončení spal za chůze.
Když mě rytíř se ženou vykládali na stejném místě jako předchozího dne, přišlo mi to neuvěřitelné, že to bylo teprve včera …
Markéta, ve Vrábsku 28.12.2025
