Obřad vynášení Morany – duchovní obsah obřadu

Religionista Mgr. et Mgr. Jan Reichstäter, Ph.D. v rámci týdne Akademie věd přednesl zajímavou přednášku s názvem: „A ohyzdnost plula do bezedné propasti“, kde se přednášející zamýšlí nad tématem vymítání nechtěných duchovních sil zosobněných idoly na Kyjevké Rusi a obdobných projevů doložených u ugrofinských národů. Rozhodl jsem se proto sepsat text, který by uvedené informace shrnoval, případně rozšířil a snad pomohl čtenáři pochopit duchovní obsah nám dochovaného obřadu vynášení Moreny.

Po více než 350 letech bojů mezi Franskou říší a Západními Slovany, kdy jedni zápasili pro slávu a velké a širé císařství (Frankové) a druzí za svobodu a proti hrozbě závislosti (polabští Slované), jak píše Widukind – mnich kláštera Corvey v 2. ½ 10. stol., podnikl roku 1168 dánský král Valdemar loupeživý nájezd na ostrov Rujana. Po asi měsíčním obléhání kultovního hradiště na mysu Arkona, kde byl uctíván div Svantovít, hradiště souhrou nešťastných událostí padlo.

Nadcházející události popisují letopisci takto. Helmold z Bosau, Kronika Slovanů: „I dal (dánský Král Valdemar) vynésti onu prastarou modlu Svantovítovu…, poručil, aby jí byl uvázán na krk provaz a byla vláčena středem vojska před očima Slovanů a rozřezána na kousky byla uvržena do ohně.“

Obr.1: Laurits Regner Tuxen, Biskup Absolon svrhává boha Svantovíta na mysu Arkona

Na Kyjevské Rusi se dělo něco obdobného, kdy hlavní idoly z dvou největších duchovních i správních center (Kyjev, Novgorod) byly dovlečeny k řekám a do nich svrženy. Perunův idol stál v Kyjevě ještě před r. 980.

Nestor v Pověsti vremenných let (pozn. Pověst dávných let, vznikla na poč.12. stol. – více než 100 let po vyvrácení kultu Peruna v Kyjevě, příběh sám však vznikl pravděpodobně ne dlouho po roce 996 jak uvádí Michal Téra) píše, že kníže Vladimír rozkázal povalit modly, jedny rozsekat a jiné spálit. Peruna rozkázal přivázat koni k ocasu a vléci jej z hory po Boričevu k potoku, určil dvanáct mužů, aby ho bili holemi. Poté ho vhodili do Dněpru. Vladimír pak ustanovil některé tím, aby idol odplul za prahy (tedy za území vlivu).

V dalším místě kultu Peruna – v Novgorodu se dělo něco podobného: „…A přišel do Novgorodu arcibiskup Akim Chersónský, zničil obětiště, Peruna skácel a poručil ho vhodit do Volchova. A svázali ho provazy, táhli jej bahnem a bili ho pruty. A zakázal (Akim) ho komukoli přijmout. Šel Podblaninec ráno k řece, aby dovezl hrnce do města (na trh); Perun připlul ke břehu a on ho odstrčil holí a řekl: ‚Ty, Perušice, už jsi dosyta jedl a pil a teď plav pryč.‘ A ohyzdnost plula ze světa…“ (převzato od M.Téra, Perun. Historie a typologie slovanského hromovládce.)

M. A. Vasiľjev. došel k závěru, že zde máme cosi jako pohřební obřad nechtěné síly. Z podobného důvodu např. máme dochovaný zvyk vynášení Morany. Tedy síla, kterou zosobňuje idol či zástupná věc, prošla obřadem zničení či zabití, a to za svědectví „pohřebního“ průvodu a následně se poslala po vodě a tím odeslala do zásvětí. Teprve provedením řádného pohřebního procesu byli obyvatelé uchráněni od návratu vyhnaného a svrženého divu/božstva.

U západních Slovanů máme zprávu o podobném obřadu z prostředí kmene Pomořanů, kde jsou sochy božstev ze svatyně v Chockově (dnešní Gützkow), s vydloubanýma očima a uraženými nosy potupně taženy z města, ke spálení u jakéhosi mostu, tedy u řeky. (převzato od Jiří Dynda, Bohové a běsi: Konstrukce slovanského pohanství ve středověkých písemných pramenech)

„A byla to podívaná vpravdě radostná, když obdivuhodně velká zpodobení (bohů) a umělecky neuvěřitelně krásně vyřezávané sochy, s nimiž i početná spřežení volů mohla sotva pohnout, byly s uřezanýma rukama a nohama, vydloubanýma očima a uraženými nosy taženy ke spálení dolů k jakémusi mostu, zatímco tomu přihlíželi uctívači model a s velikým naříkáním volali, aby byla jejich bohům poskytnuta pomoc a aby byli svrženi z mostu zlí rozvraceči vlasti…“ (Ebbo – benediktinský mnich, zemřel r. 1163)

Pozorujeme tedy podobné obřadní úkony – jakési vymítání již nechtěné síly, a její vyprovození z našeho světa do zásvětí. Nahlížíme tak do duchovních zvyklostí našich dávných předků.

Poslední z indoevropských národů byl v Evropě oficiálně christianizován roku 1397 n.l. – byla jím Litva, tak v té době se většina ugrofinských národů stále drží zvyků svých předků. Ještě okolo r.1900 drtivá většina ugrofinských národů udržuje rodné duchovno vedle kultu křesťanských anebo stále tradují původní báje. V tomto období (okolo r.1900) už probíhají intenzivní etnografické výzkumy, které dvouobřadnost, mytologická vyprávění, písně a veškeré kulturní projevy zaznamenávají. (popisuje Jan Reichstäter)

Christianizace ugrofinských Livů žijících podél Rižského zálivu se ve 13. století příliš nedařila. Tedy dokud nebyl povolán rytířský řád mečových bratří, který silou dobýval území a následně je christianizoval. Když armáda odtáhla na ostrov Gotland (západně od osídlení Livů u Rižského zálivu, viz. obr. 2 a 3) nebo do Německa kvůli přezimování a zásobám, tak se Livové vrátili k pohanství a obřadně ze sebe smývali křest a vymítali z území symboly křesťanství.

Obr.2: území ugrofinského kmene Livů, Obr.3: ostrov Gotland a Rižský záliv

„Zrádní Livové se polévali vodou z řeky Dviny, prohlašujíce: „Tímto odstraňujeme vodu křtu i samo křesťanství říční vodou. Stírajíce víru, kterou jsme přijali, posíláme ji za odjíždějícími Sasy.““ Ti, kteří odjeli (Sasové), vyřezali podobiznu člověka do větve jednoho stromu. Livové se domnívali, že to má být bůh Sasů, a měli za to, že na ně sesílá povodně a mor. Proto navařili podle tradičního obřadu medovinu, společně ji vypili a po poradě sundali hlavu podobizny ze stromu, položili ji na větve, které svázali, a poslali ji coby boha Sasů spolu se svou křesťanskou vírou za těmi, kteří se vraceli po moři na Gotland.“ (Německý kronikář, Jindřich Lotyš, Heinrici Cronicos Lyvoniae, cca 1230 n.l.).

Tedy použili řeku ke smytí a zbavení se křtu, kterému se po vojenské intervenci museli podrobit, a také i k vymítání toho, co považovali za symbol křesťanství.

Ruský etnolog Vladimír V. Napolskikh popisuje kosmologické představy ugrofinských národů tak, že horizontální kosmickou osou je řeka. Tato řeka spojuje horní svět (obvykle na jihu, kde žijí bohové) a ústí řeky (na severu), kde je vstup do zásvětního světa. Kde řeky tečou jinak, i tak tyto kmeny věří, že v horním toku žijí bohové a spodní tok, že i tak přináleží severu, kde se stékají všechna vodstva.

Obr.4: Proto-uralská kosmologie podle Vladimír Vladimirovič Napolskikh

U Finů je doložena představa, že světové řeky ústí kdesi v nehostinné severní zemi, kde u ústí je vstup do zásvětí. U Estonců je doložena představa, že zejména řeky tekoucí od jihu na sever jsou velmi vhodné pro magické obřady včetně exorcistických. U Udmurtů – řeka má očišťující funkci a že všechno zlo odchází po proudu řeky. Tedy kosmická osa je dynamická duchovní čistička. U Komijců – duše mrtvých odchází podél toku řeky k ústí, kde je vstup do zásvětí. U Khantů – u nich je doložen obřad, kdy ze dřeva shnilého stromu vyřezávají figurky nepřátel, aby odešly po vodě do říše smrti.

Rusové vymítali hlavní idoly Peruna a také Volose (v Kyjevě do říčky Pučajny při toku Dněpru) do říše smrti, která leží při ústí tekoucích řek. Představy mohly být podobné – Slované žili 1000 let s ugrofiny vedle sebe. Národy Čudů, Marianů a Vepsů stály u založení Kyjevské Rusi, spolu s Kreviči a Slovany pozvali podle Nestorovy kroniky vikingy (Rurikovce) aby jim vládli. Lze se tak domnívat, že řeky mohly být u Slovanů chápány podobným kosmologickým způsobem. (Jan Reichstäter)

Obr.5: výskyt proto-ugrofinských jazyků vs. proto indo-evropských jazyků

Expanze Rusů směrem na východ začala až v 16.stol., kdy Ivan Hrozný dobývá tatarské chanáty zlaté hordy. Do té doby byla hranicí ruského etnika na východě horní Volha. Západní hranice zůstala prakticky neměnná.

Obr.6: Uralské národy – Ugrofinové a Samojedi
Jazykové větve: baltofinská, volžská, permská, ugrická, samojedská

Vše nasvědčuje tomu, že podobná představa byla tradována i u slovanských národů. Víme, že své zemřelé (navy) ještě v raném středověku spalovali na hranicích zhotovených na plošinách zbudovaných u břehů vodních toků a duše zemřelých tak také zřejmě odcházely po toku k branám do zásvětí či na druhý břeh. (inspirováno Lutovský, Hroby našich předků). Voda byla chápána jako symbol znovuzrození.

Podobnou představu můžeme najít ještě mnohem později ve středověku u duchovních obrazů alchymistů, které kompenzovaly dogmata středověké církve. C. G. Jung uvádí ve svém díle Osobnost a přenos (C. G. Jung, Výbor z díla III. – Osobnost a přenos) alchymistický spis Rosarium philosophorum (Růžová zahrada filosofů) od neznámého autora. V obraze je studna či kašna (pozn. v představách přírodních národů by to zřejmě bylo ono výše zmíněné moře, kde se stékají všechny světové řeky) uvažována jako nevědomí (tj. oblast psychiky, jejíž obsahy nemáme běžně zvědoměny a obrazy k nám odtud vstupují do vědomí jako přes most pomocí transcendentní funkce) a jednotlivé kapky tryskající z kašny představují duše lidí, které se po životní pouti navracejí zpět do svého zdroje, ze kterého vzešly.

Obr.7: Studna jako alchymistický obraz nevědomí, C.G. Jung, Výbor z díla III. Osobnost a přenos

Vraťme se, ale zpět k rodnému duchovnu. Nejstarší zmínka o obřadu vynášení Moreny v Evropě je z r.1366 z pražské arcibiskupské synody a hned následuje další z r. 1348 (převzato od Čeněk Zíbrt, Michal Téra)

Zápověď z arcibiskupské synody z r. 1366: „…Item v mnohých městech, městečkách a vesnicích zachovávají klerici i prostý lid zvrácený zvyk: uprostřed Velkého postu figurínu v podobě smrti nosí za zpěvů a pověrečných her městem až k řece, kde tu samou figurínu prudce vhodí do vody a ve své nevědomosti prohlašují, že smrt jim již nemůže více uškodit, protože je zcela a dokonale vyhoštěna z jejich hranic. Proto se nařizuje všem i jednotlivě, aby farní správci, kteří se společně se svým lidem něčeho podobného účastní, byli okamžitě zbaveni svatých úřadů tak dlouho, dokud řečení narušitelé a pověrčivci nepřijmou od pana arcibiskupa náležité a uzdravující pokání za provinění, jejichž rozhřešení si ctihodný otec zvláště pro sebe ponechává…“

Zápověď z r. 1366 však zjevně nepřekonala sílu zažitých zvyků, protože se nedlouho na to v r. 1384 opět opakuje: „…Item nařizuje se, aby vesničané ve svých vesnicích náležejících k pražské diecézi nepáchali pověrečné hry, zvláště aby vprostřed Velkého postu na těchto místech nezachovávali jako zvrácený zvyk chodit se zpěvy za brány měst a vesnic s figurínou, která je k tomu účelu udělána na způsob smrti…“

Postavy Morany (Mořeny, smrtky, smrtošky, smrtholky, kyselice, Mary, u Lužických Srbů smjertnica, na Rusi Kostroma, ve Slezsku marzanna…) tedy jakési zástupné slaměné postavy byly v mnoha slovanských, ale i jiných zemích, vynášeny a páleny, topeny či rozneseny, jak ve městech, tak na venkově. V naší domovině se mnohdy zvyk dochoval až do novověku. Obřad má prvky skutečného pohřbu, tak jak probíhal ve starší době, kdy se zemřelí spalovali. Postava Moreny se společně ustrojí a ozdobí. Zdobení probíhá přírodninami, které jsou neživé (vyfouklá bílá vejce, bílé prázdné ulity šneků). Nastrojí se do zelených šatů a červeného šátku, ováže pentlemi. Koledníky představujícími pohřební průvod je vynášena k vodnímu toku. Tam je postava svlečena a jejím oblečením je oděna nejstarší z nedospělých dívek, která představuje lítečko – tedy přicházející jarní sílu na místo odcházející zimní. Morena je zapálena jako se ve starší době na hranici pálili zemřelí a poté poslána po vodě než zmizí z dohledu účastníků obřadu – tedy do zásvětí. Lítečko přichází zpět do vsi a jako znak jara přináší rozkvetlou a ozdobenou ratolest. Takto na základě dochovaných zpráv je obnoven zvyk vynášení Moreny v obci Lesnice.

Obr.7: Vynášení Moreny v obci Lesnice – průvod koledníků, 2023